Události a osudy továrny a jejího osazenstva za 200 let mezi roky 1800 až 2000 nutí k zamyšlení. Současné budovy a strojní zařízení, které jsou nám i našim rodinám předpokladem pro dnešní živobytí, představují zhmotnělou investovanou práci, zděděnou od předešlých pokolení za oněch 200 let. Od majitelů a zaměstnanců vlastní firmy i od řemeslníků, stavebních a jiných dodavatelských firem, bez ohledu na národnost, řeč, náboženské či politické smýšlení. Mnohé se za těch 200 let změnilo. Padaly trůny, vlády, rodili se a umírali lidé. Osud zamíchal životními příběhy lidí i rodin, měnilo se i jméno továrny. Ale co zůstalo, je výsledkem pilné a tvořivé práce právě těch lidí, jejichž životy byly spojeny s továrnou a městem Vrbno pod Pradědem.
Při pokusu o pohled zpět a ve snaze sestavit příspěvek k 200tému výročí založení továrny jsem musel vyhledat značné množství podkladů a pracovat s údaji z mnoha zdrojů, často i se zprávami, zaznamenanými lidmi dávno zemřelými a to z první, druhé a někdy i další ruky.
Chci uvést zdroje informací, použitých v tomto textu, a proto musím především vzpomenout obě kroniky města Vrbna. První, sepsána knězem Othmarem Kloske v roce 1911, byla vydána k 300-letému výročí pozdvižení tehdejší hornické osady na město. Druhá kronika byla vydána v německém městě Sindelfingenu r.1975 Adolfem Gottwaldem, bývalým občanem našeho města Vrbna, který svědomitě prohledal mnoho archivů a používal opravdu podložené historické údaje. Dále mi syn posledního majitele přádelny lnu, Arno Grohmann, laskavě poskytl rodinné seznamy, sahající zpět až do roku 1581, které mi umožnily nakreslit rodokmeny rodiny Grohmannů. Osudy starších generací Grohmannů jsem čerpal převážně z knihy „Rytíři průmyslové revoluce“ od Milana Myšky z filozofické fakulty v Ostravě. Dále byly použity původní historické prameny, které jsou přístupny v závodě a další, uložené v zemském archivu v Opavě. Také jsem čerpal z příběhů, které jsem získal ústním podáním starousedlíků, členů rodiny Grohmannů i z připomínek spolupracovníků z nedávné a vzdálenější minulosti.
Srdečný a upřímný dík všem, kteří přispěli k sepsání těchto řádků, protože bez jejich laskavé pomoci by dávné osudy továrny a poučení, které z nich můžeme čerpat, mohly upadnout v zapomnění.
Jmenovitě bych chtěl poděkovat panu Ing. Evženu Sukovi za jazykovou korekturu a odstavec o prehistorií Vrbenska. Dále jsem hluboce zavázán panu Radomíru Svobodovi za upřímný, povzbudivý zájem a za zařízení jakékoliv pohotové pomoci ze strany závodu a v nemenší míře paní Dorce Richterové za velmi trpělivou spolupráci.
Gerhard Chrobok
v létě roku 2000
Dávno před tím, nežli počali klapat ve vrbenské kotlině železné hamry, dávno před tím, nežli byly na skalnatých ostrozích uprostřed hlubokých lesů vybudovány pevné hrady ba dokonce dávno před tím nežli vstoupili naši slovanští předkové do budoucích zemí koruny české, pobývali v místech dnešního vrbenska lidé.
Byli to Keltové, jejichž říše s mnoha národy, národnostmi či, řečeno dnešními slovy, etniky pokrývala Evropu od Britských ostrovů až ke karpatskému oblouku? Nevíme to určitě. Nevíme, kdo a co všechno v těchto krajích činil, avšak víme, že dávní prospektoři, keltští, nebo snad dokonce předkeltští, dobývali ze země zlato již víc jak 1000 let před našim letopočtem. Pozůstatky po jejich působení nalézáme dodnes.
V prostoru tzv. slezského zlatonosného oblouku, který se táhne od Suché Rudné přes Andělskou Horu, Vrbno pod Pradědem, Ludvíkov až do oblasti Zlatohorského revíru a dále přes Rejvíz až k Jeseníku, se vyskytovala a vyskytují dodnes rudná naleziště s bohatou koncentrací zlata, stříbra, olova, železa a jiných kovů. Zejména zlato přitahovalo v dobách dávno minulých i zcela nedávných pozornost hledačů pokladů i dobrodruhů stejně jako zvídavých badatelů i seriozních podnikatelů.
Historicky zcela konkrétně doložená těžba zlata na vrbensku a andělskohorsku je již od r. 1097, velkého rozsahu dosáhla v letech 1556 až 1579, kdy vydávala zlatonosná pole desítky až stovky kilogramů vzácného kovu ročně, opakovaně se další kutací práce děly v 17. až 19. století. Ještě zcela nedávno se otvíraly štoly zlatých dolů pro těžbu zlatonosných rud a určitý geologický průzkum probíhá dokonce i dnes.
Velké překvapení přinesly objevy z okraje vrbenské oblasti, obce Suchá Rudná, vzdálené z města Vrbno pod Pradědem jen pár minut jízdy autem po silnici na Bruntál nebo pár kilometrů pěší hřebenové tůry směrem na Andělskou Horu, proslulý Annaberg. Suchá Rudná je stará hornická obec mezi Vrbnem a Bruntálem a nalézá se v centru rozsáhlých rýžovnických prací, jejichž význam a rozsah poznali geologové až v poslední době. Do středu obce ústí dvě terénní prohlubeniny, z nichž zejména severní dosahuje úctyhodných rozměrů. Je dlouhá 450, široká 50 a hluboká od 7 do 11metrů . Už při výkopu obecního vodovodu se objevily pozůstatky prastarého rýžovnického splavu. Avšak teprve radiokarbonová analýza uhlíků z ohniště prokázala, že oheň musel hořet před víc jak 3000 lety. Dalším výzkumem se prokázalo, že v obci je řada pozůstatků starověkých povrchových dolů z doby bronzové. Tedy z doby, kdy ve Středomoří vrcholila krétská kultura, Řekové se teprve chystali na svůj vzestup, v Egyptě se po smrti faraona Tutanchamona a jeho následníků chystal na svou kariéru nejmocnějšího vládce Ramesse Veliký a světovládný Řím nebyl dokonce ještě ani špinavou vesnicí. Biblické příběhy Starého zákona byly žhavou současností, v Evropě ještě neznali železo a na vrbensku se již těžilo zlato z dolů z hloubky asi 40 metrů. A co je ještě podivuhodnější – zlato v šupinkách o rozměru desetin milimetru. Jak jej asi dokázali najít, poznat a vytěžit? Kolik se vytěžilo? A na co se asi používalo v zemi primitivních lovců? Nevíme a ani příliš netušíme. A nebo byla doba bronzová úplně jiná? Jisté je jen jedno. Že vzrušující historie naší civilizace kráčela i vrbenskem, přesto, že po dlouhá léta byla tato oblast zapomenuta a považována za periferii zemí koruny české.
Je pravda, že tak, jak se dějiny lidstva valily světem a věky, země nabývaly významu a zase upadaly do zapomění. Naši starověcí vrbenští horníci a hutníci zmizeli ze scény dávno před tím, než Slované přišli do Střední Evropy, než Sámo a Svatopluk budovali své říše a než kněžna Libuše věštila slávu Prahy. Téměř dvě tisíciletí nám chybí v našich znalostech o kraji, ve kterém žijeme, přestože čas od času nalézáme střípky historických událostí, které si žádají o zpojení do dějinných souvislostí. Avšak žádná historická epocha nezmizí v propadle dějin beze stop, takže dobrodružství objevování zdejší tajemné minulosti na nás teprve čeká. Tvořivý duch pradávných řemeslníků, který, pokud o to stojíme, zde můžeme vnímat na každém kroku, předznamenal pozdější osudy této oblasti. Zvláště dnes, na počátku třetího tisíciletí, kdy nástup věku Vodnáře naznačuje odklon o ryze materiální kultury a posílení duchovní stránky lidské existence, je touha poznat děje dávno minulé a najít v nich odpovědi na otázky naší budoucnosti opravdu silná. Této touze rozumíme a budeme hledat cesty, jak ji naplnit.
Aby bylo možno zasadit historické děje do řetězu posloupností, je třeba zachytit i minulost nedávno minulou, protože i ona bude jednou vzdálená. A tak alespoň velmi stručně zachytíme určité dějiny vrbenska od 16. století, kdy Vrbno bylo povýšeno na město až po dnešek. Osudy továrny a lidí kolem ní jsou dobrým prostředkem historického zkoumání. A až zachytíme to, co pro nás může být okamžitou inspirací, budeme splácet dluh našim pradávným předkům.
Kdysi dávno, když odeznívala doba ledová, vytvarovaly prudce tekoucí vody řeky, lidmi později nazývané Opava, kus cesty pod soutokem jejich tří přítoků své břehy do velkého oblouku, který sahal daleko do pozdějšího vrbenského území. Jedna z dalších mohutných staletých povodní mocnou a nezkrotnu silou protrhla kamenné pouta svého zahnutého lože a vyryla si nové napřímené odtokové rameno nad starým řečištěm. Tak, jako se dělo v mnohých obměnách na březích každé řeky.
První lidé po příchodu do místních hlubokých lesů pak našli jakoby hrubé vodní dílo s využitelným vodním spádem, které po menších terénních úpravách mohlo sloužit k jejich užitku. To byl výchozí předpoklad pro skromné počátky mechanizace na dolním konci vrbenské kotliny. Díky podkladům z ústředního archivu Německého řádu ve Vídni můžeme sledovat dějiny tohoto kousku země zpět až do doby založení města. Na mapě Bruntálského panství z roku 1579 vidíme v horním rohu dvě pily a most přes řeku Opavu pod místem nezřetelně označeným „gesenke“. Zde dvakrát v historii vznikla a zanikla hornická osada se stejným jménem a zde také v roce1608 založil Hynek z Vrbna potřetí osadu na císařské cestě z Vratislavi do Vídně. Roku 1611 ji povýšil na horní město a pojmenoval podle svého rodu Vrbnem. Po převzetí majetku protestanských pánů z Vrbna katolickým řádem německých rytířů po osudném roce 1621 se dočteme v knize odvedených daní již v r.1628 o kováři kos -1628 Janu Lachnitovi – majiteli hamru. Hamr je zakreslen na připojené mapě z roku 1679 pod vrbenským jezem, který byl vybudován pod vrcholem již zmíněného oblouku řeky, v místech, vzdálených jen pár stovek metrů od prostoru dnešní továrny.
Tehdy již také vlastnil kosařskou huť navrátilec z třicetileté války, jistý Tobiáš Weiss, s jehož jménem se později znovu setkáme.
Po dalších 149 let sloužily vody Opavy se střídavým průtokem k pohonu hamrů. Po celou tu dobu se v těchto místech kovaly kosy, přestože byla tato výroba mnohokrát ohrožená pohromami přírodními i těmi, které vyvolali lidé.
Avšak 7 let poté, co r. 1770 zahájily na horním konci Vrbna svou činnost arcibiskupské hamry v dnešní Železné, umlkl hamr na dolním konci údolí. Poslední majitel Georg Riedel dostal v r.1777 povolení ke stržení již nevýnosné kosařské hutě za svým statkem. Patrně nechal hamr zhořet, neboť v prostoru mezi nejstarší budovou továrny (vedle hlavní vrátnice dnešní akciové společnosti Odetka) a prodejnou stavebnin firmy Czasch, kdysi součástí Riedlova statku, se při pokládání plynovodu v polovině devadesátých let objevila v hloubce 80 cm výrazná vrstva zuhelnatělého dřeva zhruba 12 cm silná, pravděpodobně pocházející z onoho požáru. Dále tam překáželo několik opracovaných balvanů v místech, kde bývalý kosí příkop – vodní náhon hamru- měnil ostře směr zpět do řeky. V ústním podání dnešních starousedlíků se stále ještě i dnes nazývá prostor kolem městské čistící stanice odpadních vod kousek za plotem areálu továrny, „kosařské křoviny“.
S bývalým kovářem kos a pak hospodářem na statku Georgem Riedlem se setkáme po 23 letech znovu v kronice kněze Othmara Kloského, a to v prvním soupise budov a jejich majitelů z roku 1800. Zřejmě hospodařil dále na uvedeném statku na půdě, přidělené vrchností k hamru při jeho založení.
Chudší vrbenské zemědělce vyháněla starost o obživu do stále vyšších a drsnějších poloh na svahy Vysoké hory. Dodnes ohraničují dlouhé hráze kamení ve vzrostlém vysokém lese bývalé úzké pruhy pole s ostrým sklonem. Jen malá část obyvatel byla schopna uživit se z místní půdy. Po vyčerpání podzemních ložisek zlata, které poskytovaly lidem v této oblasti obživu od prehistorických dob, se museli začít živit zlatem zeleným, tedy zpracováním lnu.
Tehdy surovou přízi a nitě skupoval od drobných domácích výrobců Johann Adolf Weiss, vrbenský občan a majitel domu č. 128 na náměstí. Dával je pak bílit na některá z četných bělidel v okolí. S bílenými a barvenými nitěmi pak ve velkém obchodoval a dodával je do Vídně. V té době se vyrábělo ve Vrbně a okolí až 400 kop nití ročně. Po soustředění dostatečného množství kapitálu se sám později přestěhoval do hlavního města rakousko-uherské říše Vídně a otevřel si tam v r.1780 sklad a obchod se slezskými, tedy vrbenskými i českými nitěmi. To vše pravděpodobně za vydatné pomoci rodičů, neboť jim nechal postavit velký pomník s nápisem „Věnují vděčné děti“ ve výklenku vrbenské hřbitovní zdi nad kapličkou. Otec Adolfa Weisse pracoval kdysi v kosařském hamru a matkou byla Viktorie Marie, rozená Sonntagová. Obchody se mu dařily a přestože dobře prospíval se svou sítí dodavatelů a odběratelů, chtěl se stát nezávislým na cizích drobných výrobcích. Rozhodl se tedy osamostatnit a vybudovat výrobu svou vlastní. Proto se v září 1797 již jako obchodník
a měšťan ve Vídni, Schultergasse 401, obrátil na hospodářskou správu řádu německých rytířů v Opavě se žádosti, aby mu bylo dovoleno vybudovat ve Vrbně na pozemku poblíž zrušeného kosařského hamru velké bělidlo příze a nití, zhotovených domáckými výrobci z města a okolí. K realizaci tohoto záměru se spojil s mladým a přesto zkušeným Ferdinandem Rösslerem z Krásné Lípy v severních Čechách, z oblasti s rozvinutou výrobou lněných nití.
Ferdinand se narodil jako čtvrté dítě z deseti dne 6.1.1774 bohatému krásnolipskému obchodníku s nitěmi Dominiku Rösslerovi a jeho manželce, dceři známého kupce Zachariáše Zweigetta. Protože za otcova pokračovatele v podniku byl předurčen Ferdinandům starší bratr Johann Josef Rössler , hledal Ferdinand uplatnění jinde. Přijal proto rád Weissovou nabídku a přestěhoval se do Vrbna. Jelikož nepřijel s prázdnou, vznikla společným nákladem za statkem a v místě zrušeného hamru Georga Riedla velká budova pro níťařskou faktorii a na druhé údolí pod vodonosným svahem velké bělidlo. Nedaleko si nechal mladý přistěhovalec postavit rozměrné stavení, dnešní zámeček. Jak nám ukazuje rekonstruovaná mapa z r. 1800, stálo v blízkosti ještě několik malých bělidel, které pak přešli i s Riedlovým statkem postupně do vlastnictví obou podnikatelů. Rössler byl odborníkem, běličem , schopným zavézt ve Slezsku český způsob bělení lnu a řídil podnik ve Vrbně v nepřítomnosti Weisse, který se věnoval výhradně obchodu a to ve Vídni. Tak vznikla v roce 1800 nejvýznamnější slezská niťárská firma Weiss a Rössler.
Už prvního jarního dne r. 1801 mohli požádat, aby jim bylo vydáno místodržícím řádu německých rytířů v Bruntále osvědčení, ve kterém se potvrzovalo, že pánové Weiss a Rossler, obyvatelé města Vrbna, vybudovali velkým nákladem ve Vrbně nové bělidlo na příze a nitě, zasloužili se o zavedení tzv. české bělící metody ve Slezsku, postarali s o to, že denně je lidem z Vrbna a okolí nabízeno 130 pracovních míst, poskytujících dobrý výdělek. Přes různé námitky ze strany zástupců ludvíkovských hutí, řádová vrchnost na to kladně reagovala a požadované potvrzení oběma podnikatelům vystavila. Neznámý autor popsal tehdejší dění v příspěvku do slavnostního vydání knihy „Velkoprůmysl Rakouska, vydané r. 1898 u příležitosti 50 let panování císaře Františka Josefa takto:
„Oba se spojili a založili r. 1800 výrobnu lněných nití ve Vrbně, které se výhradně prodávaly ve Vídni. Tovární provoz tehdy nebyl. Nakupovalo se v okolí ve velkém množství ručně vyrobené příze, zvláště v Albrechticích a v Šumperku. Surovina se pomocí vhodných přípravků třídila podle síly do různých čísel a pak předávala domácím ručním niťařům, kde se dvou, tří až čtyřnásobně sdružovaly na dřevěném kolovrátku. Odevzdané nitě se bílily na trávě nebo nechaly barviti na černo, modro či červeno. Bílé nebo barvené nitě se musely vhodně rozděliti a baliti, aby se v prodejném stavu dostaly do vídeňského obchodu.“
Tímto způsobem se obchod provozoval dlouhou řadu let, během kterých došlo ve firmě k některým významným změnám.
Nejpodstatnější z těchto změn, která vedla vývoj továrny od faktorie až po moderní závod, byl příchod tehdy 20-ti letého Jana Josefa Grohmanna v roce 1812.
Ten pocházel ze starého rodu, jehož záznamy sahají až do roku 1583 a sídlil v obcích v blízkosti Krásné Lípy na Rumbursku. Narodil se 25.8.1792 jako třetí syn Dominika Grohmanna a jeho ženy Terezie, roz. Heirichové, dcery krejčího. Abychom si uvědomili z jakého prostředí přišel tento pozdější textilní průmyslový průkopník a jeden z tehdy nejvýznamějších vrbenských obyvatelů Jan Josef Grohmann, je třeba se zmínit o majetkových poměrech jeho předků. V roce 1724 přešel dům čp. 34 v malé obci s názvem Krásný Buk v severních Čechách od jakéhosi Zachariáše Henkeho do vlastnictví rodiny Grohmannových. Již děd Jana Josefa, pan Valentin Grohmann (1702-1779) obchodoval čile se sítěmi, nitěmi a dalšími potřebami pro okolní sedláky a řemeslníky. Byl velmi plodný, neboť měl se dvěma manželkami 22 dětí! Tři synové z druhého manželství s Magdalenou, rozenou Friesovou se dali na obchodování. J. Gotfried (1751-1816), J. Franz (1748-1826) a nejmladší Dominik (1766-1852). Tento poslední vlastnil dům v Krásné Lípě a obchodoval s přízemi a nitěmi podobným způsobem, jakým později úspěšně podnikal jeho nejmladší syn, náš Jan Josef v horách vzdáleného Slezska. Jeho strýc J. Gottfried převzal po dědovi obchod, druhý strýc J. Franz všek nijak zvlášť nevynikal ve zmíněném oboru. Zato jeho syn Josef Franz (1779-1851), starší bratranec našeho Jana Josefa, vynikal podnikavosti. Vzal si bohatou nevěstu Brigittu Münzelovou z Krásné Lípy a později získal tchánův majetek jako dobrý základ pro další úspěšné obchodování. Jeho syn F. Anton pak převzal otcův podnik a další syn Karel (1809-1874) postupoval stejně jako jeho otec, když si byl vzal si za manželku Augustu – dceru bohatého Ingace Martinse z Martinstalu u Cvikova a pak i jeho podnik. S takovým kapitalovým zázemím založil barvírny v Lindavě a Bystřanech. Byl mladším současníkem Jana Josefa a vytvořil základy pro pozdější rodové firmy v severních Čechách. „Karel Grohmann a syn“ v Lindavě a „Bratři Grohmanové“ v Bystřanech, podobně jako Jan Josef u nás ve Slezsku. Starší bratr Jana Josefa Dominik (1788-1826) zdědil po bezdětném strýcovi J. Gottfriedovi dům a zavedený obchod. Další bratr Gottfried (1790-1867) nepodnikal, ale zdědil po stejném strýcovi pozemek na tamnějším zámeckém vrchu za štědrých 3700 zlatých, ten později prodal a dožil z úroků jako vážený občan obce Krásný Buk. Co zdědil nejmladší bratr náš Jan Josef, nevíme. Ale určitě nepřišel uplně s prázdnou, když se objevil v roce 1812 ve Vrbně na základě slibných zpráv staršího krajana Ferdinanda Rösslera, aby zde uplatnil své obchodní schopnosti a zkušenosti s českým způsobem bělení lnu. Již po pěti letech se stal Jan Josef Grohmann podílníkem firmy Weiss a Rössler.
Podle staré listiny z roku 1780 se v těch letech připojil k firmě ve Vídni u společníka Adolfa Weisse jistý Adolf Niessner a působil tam do roku 1846, po 4 letech zemřel. Patrně tam pokračoval jeho syn Johann, neboť stejná listina v krátkosti říká, že v roce 1874 oslavoval 50 let služby. Ve Vrbně nejsou o nich žádné další zmínky.
Počáteční léta niťařské faktorie spadly do nejisté doby napoleonských válek. Tehdy působilo ve Vrbně a okolí podle matričních záznamů již několik běličů z Rumburska, např. Filip Schäffer, Filip Münnzberger a další. V té době těžké koňské potahy s hotovými výrobky pravidelně vyjížděly pod stráží nahoru do městečka na starou císařskou silnici a pokračovaly do kopce kolem chudobince a obtížným stoupáním přes Anninský, nyní Anenský vrch, někdy i ohrožování silničními lapky, svou cestou až na vzdálená odbytiště. Z dálky se ozývalo hlasité povzbuzování nebo klení netrpělivých kočích. Do toho se často mísilo pronikavé kvílení dřevěných špalků, brzdící kovové obruče kol naložených vozů, jedoucí opačným směrem do vrbenské kotliny. Vozy projížděly po spodní straně svažitého vrbenského náměstí(dnes nám. Sv. Michala) se starým kostelíkem, obklopeným náhrobky místních zesnulých, a pak dále strmou úžinou ke krčmě u mostu přes Opavu a pokračovaly pak blízkým Mnichovem směrem do vzdálené Nisy a Vratislavi. Vlevo od města se z úzkých údolí neustále zvedal dým do strmých strání z velkých milířů, vyrábějící dřevěné uhlí potřebné pro arcibiskupské hamry. Dunivé zvuky kovářských hamrů nesl někdy vítr až do městečka, které spolu s rozvíjející se výrobou postupně nabývalo obyvatel a v mezích tehdejších možností i vzkvétalo.
Tato doba je neoddělitelně spjata s lidmi, kteří stáli v čele vznikajících továren a byli i významnými obyvateli města Vrbna. Byli nejen úspěšnými podnikateli a tvrdými obchodníky, ale i dobrými sousedy a lidmi se sociálním cítěním. Jméno Weiss a Rössler se zachovalo i v seznamech dobročinných dárců na stavbu nového chudobince po požáru starého v r.1816, který předtím vybudovali františkánští mniši Anton a Makarius. Přispěli také významně na výstavbu nového hřbitova v r.1819, který byl založen 7 let před zrušením starého hřbitova
( r.1826) rozmístěného okolo kostela na dnešním náměstí. Po léta pracně nashromážděný kapitál, nyní soustředěný v rukách manufakturisty jako výtěžek práce pilných ruk vrbenských niťařů s málo produktivními domácími kolovrátky se tím způsobem vracel místním občanům ve formě vkladů pro veřejně prospěšné účely.
Sňatkem s Josefou Püsekovou z Karlovic srostl druhý ze zakladatelů firmy Ferdinand Rossler ještě více s vrbenským prostředím. Stal se z něj úctyhodný podnikatel, měšťan a jeho štěstí se ještě stupňovalo narozením chlapečka, k ohromnému potěšení rodičů. Otec v něj kladl velké naděje a stal se mu značnou vzpruhou při podnikání, protože měl do budoucna dědice rodinného podniku. O to větší byl žal a smutek obou rodičů, když jim po jeden a půl roce života zemřel. Svědčí o tom nápis na rakvičce pomníku v třetím výklenku vrbenské hřbitovní zdi nahoře:“Zde leží Markus Aurelius Rössler , jediná ratolest, naděje a radost svých rodičů. Narodil se 29.října 1815 a zemřel 6.března 1817“. Aby zmírnil bolestivý dopad osudu, adoptoval Ferdinand Rossler svou neteř Amálii, dceru obchodníka s plátnem Josefa Rösslera a jeho manželky, rozené Palmeové z Krásné Lípy. Chovanka se za rok vdala za mladého Josefa Grohmanna za přítomnosti vídeňského společníka Weisse jako svědka v jejím rodném kraji. Ferdinand Rössler za 3 roky odchází z Vrbna do podniku do Štýrského Hradce. Tam se stal spoluzakladatelem štýrské zemské spořitelny a nadále rozmnožoval svůj majetek stavbou nájemních domů. Před svou smrti 3.1.1838 odkázal část ze své pozůstalosti, 67 000 zlatých, městům Vrbnu a Krásné Lípě. Z těchto prostředků se v jeho rodišti postavila škola a ve Vrbně se zřídilo stipendium a dobudoval se místní hřbitov. Ulička kolem továrny nesla jeho jméno až do roku 1945.
Mladá paní Amálie s manželem Janem Josefem Grohmannem se ubytovali v domě, který jim později zcela přenechal její strýc Ferdinand Rössler. Tam se za rok po svatbě narodil syn Quido Grohmann, pozdější následník otce v podniku. Během 20 let přivedla Amalie Grohmannová na svět dalších 12 dětí. A mladý manžel se věnoval celou svou bytostí podniku, který mu byl obživou a koníčkem zároveň.
Podle dochované mzdové knihy firmy Weiss, Rössler a spol. z let 1818-1819 pracovalo v uvedené době pro tuto faktorii 158 domácích dělníků. Z toho 118 mužů a 40 žen. Z Vrbna jich bylo 131, z Ludvíkova 10, z Mnichova 9, z Karlovic 5, ze Staré Vody 2 a Nových Purkratic 1. Vyrobili 134.286 štůčků nití a rok na to již 147.916 štůčků. Podíl výrobců na této produkci byl velmi různorodý, podle toho, jestli jim byla plným zaměstnáním, často s celou rodinou, nebo jen částečným přivýdělkem podle ročního období. Mzda za výrobu jednoho štůčku se pohybovala podle kvality od 9 do 14 zlatých vídeňské měny. Za rok 1818 bylo na mzdách domácím niťařům vyplaceno 19500 zlatých v.m. Vznikly dvě různé technologie, starší na obyčejném kolovrátku, při které mohl niťař současně pracovat nanejvýše se třemi až čtyřmi vřeteny a novější na zákrutním kolovrátku, kde bylo současně 12 až 20 vřeten v činnosti. Po třech desetiletích takto provozované výroby umírá spoluzakladatel firmy ve Vídni Adolf Weiss – 3. srpna 1830. Jeho syn Karel se stává podílníkem až 1836. Další knihy z roku 1839-40 a 1840-1841 nám ukazují postupnou změnu způsobu výroby. V prvním období vyrobilo 103 domáckých niťařů 127944 štůčků nití a o rok později odvedlo již jen 86 výrobců 85653 štůčků nití. Pracovalo se převážně jen strojně vyrobenými přízemi z Anglie a z akciové přádelny v rakouském Pottendorfu. Jen malá část příze rozdělovaná domáckým niťařům pocházela z Rumburska. Pohyb surovin a hotových výrobků probíhal v původní velké budově za bývalým hamrem, kde byly také sklady. V roce 1843 vyrobilo 400 pracovníků 800 kop nití. Úpravny spotřebovaly 300 ctr potaše, 100 měřic dřevěného popela a 500 kubických sáhů palivového dříví. V apretační manufaktuře bylo 6 luhovacích a 3 teplovodní kotle. Část z takto poctivě vytvořených prostředků bez ohledu na déku pracovní doby v tvrdém zaostalém prostředí v podmínkách ranného kapitalismu sloužila jako záloha pro velké výdaje za dovezené produktivnější stroje, poskytující lidem více výdělečných možností.
Rány osudu dopadly i na podnikatelsky úspěšné Grohmanny. V listopadu 1842 skoro v stejný den jim smrt vyrvala z rodinného kruhu mladičkou 16letou dcerku a nejmladšího 3letého synáčka Rudolfa. Taková dvojnásobná zátěž zanechala nutně hluboké stopy na těle a duši obou rodičů. Ale neúprosný čas i život ubíhal dále a jejich odrostlé děvčata si začala hledat sobě rovné partnery ve vyšších společenských kruzích. Po roce se jim provdala nejstarší dcera Marie. Vzala si v r.1843 Antonína Wolfa, syna biskupského justiciára v Javorníku ve Slezsku. Dotáhl svou kariéru nakonec až na předsedu zemského soudu v Opavě. Tímto sňatkem se dostala mezi nejvyšší vrstvy občanské společnosti tohoto slezského sídelního města.
Přesto, že bylo třeba věnovat hodně prostředků na vzrůstající investice do firmy, koupili Weiss a Grohmann pro nový, v r. 1844 dokončený a vysvěcený kostel oba boční oltáře a několik velkých obrazů. Toho roku se ozývaly silné výbuchy v lesích pod manufakturou při odstřelování strmého skalnatého svahu před Karlovicemi pro nově budovanou silnici do Bruntálu. I dům č.90 Vincenze Wankeho musel ustoupit kvůli napojení na starou nepohodlnou císařskou cestu u dnešního hotelu Morava. Naproti ní do takto vzniklé křižovatky vyústila v té době rovněž nová silnice místo staré cesty kolem Ludvikovských hutí do Karlovy Studánky. Přes postupné vylepšování cest a silnic se kyvadlová doprava výrobků a surovin mezi Vrbnem a Vídní protáhla od několika dnů až někdy na několik týdnů podle počasí a ročního období. Tím se vrbenské nitě prodražovaly, zejména v době, kdy nastoupila tvrdá konkurence kvalitních anglických nití, prodávných na rakouských trzích bez celních barier.
Do té doby zapadá pro rodinu Grohmannů smutný rok 1845, kdy jim umřela ještě tolik potřebná manželka a maminka Amálie. Umírá již v 47 letech po těžké nemoci a operaci v Opavě. S mnoha slzami početné truchlící rodiny a četných přátel byla spuštěna do hrobky v zemi daleko od rodného kraje. V postižené rodině působila tehdy všemi velmi vážená a ctěná hospodyně Fanynka Schildová. Obětavě pomáhala vychovat polosirotky a zůstala jim spolehlivou oporou po celý život, jak o tom s vděkem hovoří pomník, postavený před rodinnou hrobkou Grohmannů“Po 40 let nejvěrnější přítelkyně rodiny Grohmannů“.
Ale narůstající nápor starostí s náročným přebudováním své manufaktury na strojní továrnu, pod tlakem anglick0 konkurence, přinutilo brzo ovdovělého podnikatele překonat své city a smířit se s neměnností osudu. I v tomto tragickém roce mu přeze vše svitlo určité světlo. V podniku mu nastoupila opora, když dospěl a začal pracovat jeho nejstarší syn Quido. A navíc dosáhl pozoruhodného společenského uznání za svou průkopnickou práci v textilním oboru, když byl vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou.Obdržel jej uprostřed uznalých zástupců průmyslu a vídeňského císařsko-královského dvora, kteří dovedli ohodnotit potíže a rizika spojená s organizováním takových rentabilních výrobních jednotek. Během velkého organizačního vypětí mu nezadržitelný osud vložil na bedra další starost. V rodině se konaly opět dvě svatby. V létě 1847 si vzala Bertha Grohmannová Dr. Jur. Johanna Müllera, advok8ta v Opav2, majitele dědičné Rychty v Malé Morávce a syna továrníka F.A. Müllera z Rudoltic v Čechách.O několik měsíců později se provdala Anna Grohmannová za Adolfa Dittricha, měšťana a obchodníka v Praze, syna známého malostranského lékarníka, jehož matka byla dcerou plátenického podnikatele Josefa Raymanna z Jeseníku.
Ale jakoby nebylo všeho vypětí ještě dost, znovu udeřila nemilosrdná smrt. V tomto pohnutém desetiletí již po čtvrté, když při loveckém neštěstí v březnu 1849 u Pardubic zahynul mladý Ferdinand Grohmann. Měl teprve 16 roků.
I když události revolučních let 1848-1849, které otřásaly habsburgskou monarchií na mnoha místech a ve všech větších městech, nepronikly příliš až do vzdáleného údolí na soutoku tří Opav, došlo k jiné, živelní pohromě, postihující tragicky místní obyvatelstvo. Neobvyklý hlahol zvonů, rozléhající se v noci 2.7.1849 z věže nového kostela, probudil i lidi na dolním konci městečka. Všichni vystrašeně zírali na obrovskou rudě zářící kouřovou clonu nad vysoko šlehajícími plameny na západním obzoru. Do hukotu silného větru podporující vše zachvacující požár se mísilo hlasité praskání padajících ohořelých trámů v oblacích rozvířených zářících jisker. Město hořelo. Po požáru se z kostela se žárem popraskanými okny stál nouzový útulek pro mnoho postižených, Celkem lehlo popelem 58 domů a 47 stodol i s obecním domem a školou, včetně přístřeší mnoha pracovníků Grohmannovy továrny. Ve městě zavládl smutek a zoufalství. Avšak pracovité a cílevědomé Grohmanny rány osudu neodvedly z jejich cesty za prosperitou firmy.
Dejme zase slovo výňatku ze stoleté knihy :
„1846 změní firma název na Weiss a Grohmann. Při této příležitosti obdržela povolení uvádět v titulu: Továrna na lněné nitě se zemským oprávněním.“
Poté, co ručně vyrobené nitě pro svou nerovnoměrnost již nemohly konkurovat mechanicky vyrobeným nitím z Anglie, byla firma nucena v r. 1847 vybudovat ve Vrbně mechanickou niťárnu. Mechanické niťárenské stavy a další potřebné stroje byly dovezeny z Anglie. Jako pohon jim sloužila vodní turbina o 65 koňských silách, zatímco apretační stroje byly stále poháněny vodním kolem, umístěným v budově za továrnou. Brzo na to byla postavena vlastní barevna (1855), takže celá výroba lněných nití se soustředila ve vlastní továrně. Počet zaměstnaných pracovníků byl v té době 150 osob. Různá válečná léta vedla k poruchám odbytu, ale následně zvýšená poptávka zase výpadky vyrovnala.
Jedním z následků americké občanské války bylo zastavení dovozu zámořské bavlněné příze. Tím nastaly zvlášť výhodné podmínky pro rakouský průmysl lnu. Již v roce 1865 se továrna rozšířila a výkon stoupl postavením parního stroje o 35 koňských silách. Století páry vstoupilo do Vrbna pod Pradědem.
Po soustředění výroby v padesáti letech se obchody mimořádně dobře dařily. V říjnu 1850 se žení Quido Grohmann s Emmou Wagnerovou, dcerou významného šumperského obchodníka a majitele manufaktury Emannuela, Karla Josefa Wagnera. Jak už to na svatbách bývá, asi tam se sestra ženicha Alžběta Grohmannová seznámila se šumperským obchodníkem Johannem Babtistou Wagnerem z téže rodiny a provdala se za něho v září r.1851. Přesně za 12 měsíců se konala další svatba, kdy se žení její bratr Adolf Grohmann s Carolinou Klette von Klettenhof, dcerou velkostatkáře. Dal se na podnikatelskou dráhu a zaučoval se u svého zkušeného otce. V zápisech ve vrbenské matrice jsou vedeni jako rodina měšťana a niťářského továrníka, ačkoliv nebyl nikdy podílníkem firmy. Tím odbočíme od kmenového podniku starého Jana Josefa Grohmanna, zakladatele firmy, ke krátkému popisu jedné z dalších větví podnikání jednoho z jeho synů, která má však mimořádný význam z hlediska historie a rozvoje města Vrbna.
Ve vrbenské kronice Adolfa Gottwalda čteme o staré sklárně na pozemku dnešních Lisoven nových hmot a v kronice Kloského je v seznamu domů a jejich majitelů z roku 1800 pod číslem 146 uveden v r.1824 Urban Johann, majitel bělidla a sklárny, potom v r.1864 Anton Heider , majitel železářské hutě a nakonec v r. 1867 Adolf Grohmann. Tehdy tam založil továrnu na výrobu drátu, hřebíku a řetězů. Když dospěl jeho druhý syn Robert, stal se roku 1884 společníkem firmy. Po deseti letech si najal od řádu německých rytířů tu část Ludvikovských hutí, kde se odlévaly dobře prodejné litinové výrobky. Po zapojení Roberta Grohmanna do Moravskoslezské akciové společnosti drátoven v Bohumíně, kam byla vrbenská výroba drátu přeložená, činil podíl firmy Grohmann a syn v této společnosti 220 000 zlatých rakouské měny. Vedle Roberta byl dalším podílníkem firmy jeho bratr Dipl. Ing. Adolf Grohmann mladší , pak jeho synové Kurt a Lothar. Ve vrbenské „kovovce“ se ještě po druhé světové válce vyrábělo drobné kovové zboží.
Druhý podnikatelský syn Eduard Grohmann si vzal 12.1.1857 za ženu zámožnou Marií Raymannovou, dceru továrníka Adolfa Raymanna z Jeseníku. Ten koupil 9.6.1858 od svého příbuzného Caspara Eisenbacha ze Sobotína, původem z Haliče, zbrojovku v budově č.196 ve Vrbně. Za dva měsíce měl už hotové písemné pokyny pro přeměnu kovovýroby na přádelnu lnu. V září r. 1859 oznámil c.a k. okresnímu úřadu v Bruntále, že převádí tuto továrnu pod firmu Eduard Grohmann. Jmenovaný přikoupil r.1865 obytný dům Antona Heidera pod č. 143 pro další rozšíření závodu. Vlastnické vztahy se vyjasnily až 19.srpna 1872, kdy Raymann prodal oficiálně svému zeťovi Eduardovi tuto malou přádelnu za 10500 zlatých rakouské měny. Eduard Grohmann si byl plně vědom vratkých odbytových možností na přeplněném moravskoslezském trhu lněné příze, proto začal ukládat část svých peňěžních prostředků do cenných papírů. Brzo se i se svou ženou Marií zařadili mezi největší slezské vlastníky akciového kapitálu. Dne 6.1.1911 předal smluvně firmu svému synovi Hugovi. Jeho syn Edgar, vnuk Edvarda, vedl pak přádelnu do roku 1945.
Vraťme se však o 100 let zpět na opačný konec vrbenského údolí směrem ke Karlovicím, do pradědovy továrny. V roce 1858 se stala nutná úprava prastarého jezu pro zvýšení výkonu turbiny, pohánějící anglické stroje v budově nynější expedice. Na mapě závodu ze šedesátých let uvidíme, že náhon končil před budovou ve strojovně turbiny. Voda byla odvedena do podzemí pod kamennou klenbou, vedoucí podél budovy a dále pokračovala bývalým otevřeným dolním příkopem k domu č. 268 naproti nynější závodní kuchyni, kde vodním kolem poháněla upravárenské stroje a pak pokračovala zpět do řeky. Dům byl r.1950 želbohu zlikvidován. V budově za vrátnici s prodejnou potravin byla první barevna a v prostorách naproti přes nádvoří se nitě sušily. O domě s dnešním číslem 169 před bývalou stolárnou se píše jako o staré leštírně.
V roce 1861 se Quido Grohmann stal starostou Vrbna. Ve čtvrtém roce úřadování se provdala jeho nejmladší sestra Amalie. Vzala si v červenci r.1865 za muže Dr.jur.Eduarda Neusera, advokáta v Olomouci a Vídni. Zůčastnil se za mlada studenských nepokojů 1848-49. Později se stal zemským poslancem ve slezském sněmu a nakonec ředitelem slezského pozemkového kreditního ústavu v Opavě. Ani starostenská funkce však nebyla za odměnu, město se stále rozrůstalo a bylo potřeba zapojit grohmannovské organizační a podnikatelské schopnosti do jeho služeb. Také se v rakousko-pruské válce v r. 1866 město muselo vypořádat s ubytováním a průchodem vojsk i několika případy cholery.
V r.1867, kdy mu končilo šestileté období v čele obce, odcházel jeho otec Jan Josef Grohmann po 50ti letech z podniku a předal mu po 20ti letech spolupráce celou pravomoc i odpovědnost za prosperitu továrny. Právo spolurozhodování si ponechal. V té době se budovala nová velká přádelna lnu naproti dnešnímu hřišti. Tlačila se neúspěšně na přeplněné trhy příze a z trvalého nedostatku odbytu přešla v 80tých letech na zpracování juty. Po mimořádně dlouhé zimě 1869, kdy ve městě byl zřízen c.k. okrskový soud, notářství, daňový úřad a c.k. četnická stanice, spojil se Quido Grohmann s K. Feikem a otevřeli pilu za dnešní hlavní vrátnicí Dřevokombinátu u řeky. Po devíti letech ji prodali Josefu Nitschovi. Ten tam 1910 zřídil vrbenskou elektrárnu. Koncem 60tých let nastaly starosti s výstavbou dalších provozoven. Podrobné sledování výdajů za materiál a práci čteme v přiložené kopii z tehdy vlastoručně vedené knihy. Stoletá zpráva nám popisuje tento průběh následovně:
„V roce 1869 se další rozšíření továrny stalo nutností, proto se postavila nová velká budova. Počet strojů se rozrostl a výkon turbiny stoupl na 80 ks. Následkem tohoto zvětšení provozů a uznané výkonnosti závodu obdržela firma právo uvádět v titulu císařského orla a v názvu „císařsko-královská privilegovaná továrna na nitě“. Podstatné změny v závodě si vynutilo neustále rostoucí množství šicích strojů. Dovezené, bezvadně vyrobené čtyrnásobné bavlněné nitě na dřevěných cívkách používané výlučně na šicích strojích, staly se mocným a citelným konkurentem lněných nití. Ty byly křehké, méně pružné a přitom dražší a nerovnoměrné. Byly nevhodné pro použití na šicích strojích. Proto byly lněné nitě postupně vytlačovány nitěmi bavlněnými“.
Uprostřed těchto odbytových potíží a zároveň stavebního a investičního úsilí umírá Jan Josef Grohmann, rozmnožitel díla Weisse a Rösslera. Přispěl velice významnou měrou k vytvoření mnoha pracovních příležitostí a prostřednictvím svým i svých svých synů a jejich díla se podílel rozhodující měrou na zprůmyslnění našeho města. Jeho čas se naplnil 27.3.1873 ve věku 81 let. Oplakáván svými dětmi, mnoha vnuky a všech těch, kteří si uvědomovali jeho přínos místním poměrům, byl uložen do rodinné hrobky. Na pomníku je vytesán výmluvný nápis: „Štastným lze nazvat – jehož poslední hodina – udeří uprostřed svých blízkých – protože žije dále v její paměti – a plodech svého snažení – žije v činech svých dětí a vyprávění svých vnuků“. Tři měsíce později byl pohřben před jeho hrobkou a vedle Fanynky Schildové Josef Zobel – jeden z několika, kteří ho následovali do našich končin. Zřejmě přítel z dětství v Krásném Buku, s kterým sdílel stejný rok narození a úmrtí a nyní i místo posledního odpočinku.
Jak již víme, poslední, nejmladší syn Rudolf zemřel jako malé dítě ještě za života maminky Amalie. Předposlední, Karel, si vzal v červenci r.1874 Juditu, dceru bývalého podílníka a šéfmontéra strojírenské firmy Regnier a Poncelet z Cách Jeana Francoise Regniera, podnikající od roku 1839 ve Fulneku v oboru strojírenství a mlýnské techniky Karel založil ve Vrbně malou válcovnu železa najemno s pobočným závodem v Markvarticích v prostorách bývalého mlýna. Byl odkázán na drahý dovoz velkoobjemových surovin pro svou roční výrobu 35000 ctr. válcovaného materiálu Při řešení problémů, vzniklých ztrátou rentability místních železáren se firmy „Jemné válcovny Karl Grohmann“ a firma bratra a synovce „Adolf Grohmann a syn“ se připojili k obchodníkům Tlacha a Keila z Ratiboře, kteří měli stejné potíže se závodem v Ondřejovicích u Zlatých Hor. Proto založili již zmíněnou akciovou společnost moravskoslezských drátoven v Opavě a vybudovali velkou drátovnu v Bohumíně nedaleko ostravské surovinové základny. O podílu firmy „Adolf Grohmann a syn“ již víme. Podíl „Jemných válcoven Karl Grohmann“byl 220 000 zlatých. Tlach a Keila přispěli 584 000 zlatých, bratři Schäfferové z Bílska 144 000 zlatých a Franz Olbrich z nedaleké Malé Morávky, Karlova, Dolní Moravici a Václavova 340 000 zlatých. Grohmannové měli přibližně 30 % podílu v této společnosti. V roce 1907 se sloučila s Vídeňskou kabelovkou. Ještě dlouhá léta dojížděli místní pracovníci ze zrušených železáren do Bohumína za prací.
Vráťme se zase zpátky do vrbenské továrny, kde tíha převratných změn ve výrobě nití vedle běžného obchodu ležela nyní na bedrech prvorozeného syna Quida. Zůstala mu však jen velmi krátká lhůta na to, aby se zapsal do historie rodinné firmy. Jen půl roku po svatbě bratra, rok a půl po smrti otce, teprve 55ti letý, dne 8.12.1874 následoval svého tatínka na věčnost. Byl vyznamenán za svou průmyslovou a obecně prospěšnou činnost rytiřským křížem řádu Františka Josefa. Zanechal tři dospívající syny. Nejstaršímu Victorovi bylo 19, Emilovi 18 a nejmladšímu Quidovi 15 roků. Jejich matka, vdova Emma Grohmannová, vstoupila 1875 do firmy zároveň s vnukem spoluzakladatele Adolfem Weissem. Firma pokračovala pod názvem Weiss a Grohmann. Přes těžkou ztrátu v rodině si poradila za podpory ředitele Baldaufa s novými podmínkami v závodě, kdy rozšířený provoz niťárenský v nové, velké budově si vynutil již za rok větší úpravny, a to výstavbu výkonějšího bělidla na druhé straně silnice, a vpředu přístavbu leštírny – dnešní adjustace dokončovny.
Potřebné bytové prostory rozrostlé rodiny si vyžádaly výstavbu obytné budovy č. 203 v roce 1879 a o 6 roků později č. 207 na dnešní Nádražní ulici. V sedmdesátých letech se vážně uvažovalo o stavbě železnice do Vrbna. Zdejší Grohmannové se spolu s jinými vlivnými osobami silně zasadili pro to, aby trať vedla z Milotic údolím Opavy, proti původnímu záměru stavby přímo z Bruntálu přes Andělskou horu kolem břidličných lomů nad Pochní a dále do Vrbna. K urychlení realizace přispěli podle protokolu z 19. dubna r.1876 firma Weiss a Grohmann 1 000 zlatých, Karel Grohmann 8 000 zlatých a Eduard Grohmann 5 000 zlatých. Prostřední syn Quida Emil Grohmann po studiích na reálce v Opavě ukončil vysoké učení technické v Cáchách v Německu a byl právě na zkušené v jedné anglické textilní továrně, když jeho strýc Adolf jako starosta města zahájil dne 5. listopadu r. 1880 slavnostně provoz železnice z Vrbna do Milotic. Nechali pak postavit nenapádný pomník stavitelům tratě Ing. Tempesovi, Ilichmannovi a Hahnovi a mnoha dalším spolupracovníkům na kopci u skalky nad bělidlem. V Národním Museu v Praze se nachází několik drobných zlatých plíšků, nalezené při zemních pracech na železničním náspu v bývalých rýžovištích zlata mezi Karlovicemi a Vrbnem. V létě tohoto roku se také oslavovalo 1. srpna 100leté výročí obchodní společnosti Weiss-Rössler-Grohmann z let 1780-1880. Na zachovalé bohatě zdobené listině vidíme v bodech dějiny závodu za tuto dobu jak ve Vídni, tak ve Vrbně. Objevují se tam jména některých osob, kteří působili ve Vídni, ale ve Vrbně nemáme od nich zmínky. Za rok nechala paní Emma postavit věžičku na tehdy již 80ti letou budovu a na korouhvičce umístit písmena G a C s číslicemi 1881. Do kovové báně uložili fotografii a zprávy pro další pokolení. Stejný letopočet je ukrytý ve skříni věžních hodin, zakoupených od hodináře Schneidera z Bruntálu. Těžká závaží na dlouhých provazech udržovaly stroj v chodu 30 hodin na jedno natažení. Začátek a konec dlouhé směny oznamovala daleko slyšitelná parní píšťala.
V roce 1882 se dočteme ve vodním právu o napřímení náhonu, vedoucího od starého jezu pod železniční tratí až do továrny. Ten se klikatil ještě od doby, kdy byl příkopem u hamru na kosy .
Stoletý vypravěč nám zanechal následující popis významných událostí, které se udály v následujícím roce 1883:
„V létě roku 1883 se rozdělila firma Weiss a Grohmann a její majetek tím způsobem, že společníci Carl a Adolf Weiss převzali úplně vídeňský velkoobchod pod firmou Weiss a spol. a Emma Grohmannová a její syn Emil převzali celou vrbenskou továrnu a pokračovali pod názvem Grohmann a Co. Původní firma Weiss a Grohmann zanikla“.
V tuto dobu se Emil vrátil z Anglie a převzal od ředitele Baldaufa vedení podniku. V roce 1886 čteme v kolaudační listině provozu na výrobu kovových knoflíků o zařízení na odstranění škodlivých odpadních vod. Tato výroba neměla dlouhého trvání.
Dne 17.6.roku 1888 se Emil Grohmann žení ve Vídni s Marii Boschovou ze známé pivovarnické rodiny v Rakousku. Otec Xaver Bosch ji zemřel brzo, když měla teprve 9 let a on 39 roků. Matka, rozená Denglerová, se provdala podruhé za Josefa Hackenhofera. Babička nevěsty byla jedna z dcer kapitána dunajské paroplavby Matiase Feldmüllera , osobního přítele císaře. Jistě na svatbě se poznali bratr ženicha Quido II. a sestřenice nevěsty Karolina Josefa Boschová, protože se vzali o rok později. Nejstarší bratr Victor zůstal svobodný.
Přečteme si ještě několik vět ze stoleté zprávy: „V roce 1889 byla přistavěna nová kotelna s parním strojem o 90 HP k velké budově pro napojení na transmise. Protože během let byl odbyt nití čím dál obtížnější, byla firma nucená zavádět nové výrobky. Proto převzala v roce 1883 výrobu pleteného zboží, šňůr a lemovek od firmy Johann Scholz a syn 1893 ve
Vídni – Wienersdorfu a přeložila výrobu po postavení provozní budovy v r.1894 do Vrbna (nynější prýmkárna č. 1 a 2). Prostory této firmy ve Vídni VII, Neubaugasse 21 si firma Grohmann a spol. ponechala a provozovala dále jako velkoobchodní sklad a prodejny. V roce 1895 se musela výroba bavlněných nití na dřevěných cívkách pro silnou konkurenci úplně zrušit. V tomto roce se pro ostatní výrobky zakládala nová filiálka v Glucholazích (Pruské Slezsko)“.
A nastal pomalu čas, kdy odcházeli Quidovi sourozenci. V jednom roce 1884 zemřeli sestry Marie a Bertha v Opavě. V lednu 1895 se konal pohřeb strýce Adolfa , zakladatele „kovovky“. V zimě r.1896 zemřela Anna v Praze a na jaře toho roku umírá i spolumajitelka firmy Grohmann a Co. Emma Grohmannová. Její syn Emil již 40tiletý zůstává jediným majitelem firmy. Tělo jeho podnikatelsky zdatné matky bylo uloženo za přítomnosti rozvětveného příbuzenstva do nové prostorné hrobky vedle pohřebiště předků.
Ale tlak obchodních a veřejných starostí nepovolil ani z ohledu na osobní a rodinnou zátěž. Emil Grohmann jak z titulu své funkce starosty města, kterou vykonával od roku 1892, tak z pozice nejvlivnějšího podnikatele přispěl k rozšíření hřbitova a zřízení oddělení pro zesnulé věřící evangelického vyznání. V roce 1896 se pak zúčastnil slavnostního otevření místní nemocnice a nové velké budovy fary řádu německých rytířů na pozemcích, které darovalo řádu město. Při této příležitosti byl vyznamenán osobně velmistrem a arcivévodou Evženem za svoje zásluhy při výstavbě těchto budov Mariánským křížem německého rytířského řádu.
Ještě ve stejném roce mezinárodně zkušený majitel, tvrdý obchodník a úspěšný organizátor uložil část svého kapitálu do Moravskoslezské akciové společnosti pro průmysl drátu v Bohumíně, kde již byli akcionáři jeho strýcové Karel a Adolf s bratrancem Robertem. Využil svého postavení i každé příležitosti k rozšíření svých pozemků.Tak koupil pro svou vášeň k myslivosti v r.1897 statek – šoltyšství v Mnichově, hlavně pro jeho velký lesní revír s honitbou, ve které nechal vybudovat loveckou chatu. Další lesní revír – Mariánský Dvůr, byl postupně skupován v devadesátých letech a měl souhrnou plochu 92 ha. Z toho náleželo do katastru Mnichova 68 ha, do Karlovice 16 ha a do Vrbna 8 ha a byl řádně označený otesanými kameny, jak uvádí dobové zdroje. Dřevo, vytěžené v těchto lesích se řezalo v místních pilách a část se prodávala do Glucholazkých papíren. Revír byl rozdělen na 9 oddělení. Porosty tvořily 73 ha smrk, 11 ha jedle, 2 ha borovice s modřínem a 4ha buk Spolu s revírem u šoltyšství 117 ha a Marianský dvůr 92 ha bylo ve vlastnictví firmy Grohmann a Co. celkem 209 ha lesní plochy s průměrným ročním přírůstkem 5,4 plnometrů/ha.
Koncem minulého století nechal postavit domy č. 220 s názvem Casino a poslední č. 225 jako dělnickou ubytovnu (dnešní závodní kuchyň) u řeky toho roku zvlášť nebezpečně rozvodněné. V r.1899 naplnil odkaz své matky a koupil dům stolaře Hackenberga č. 74 za 4 000 zlatých a nechal ho přebudovat na mateřskou školku. Rok předtím se uvolnily prostory po válcovně Karla Grohmanna v Markvarticích přeložením výroby do Bohumína. Roku 1900 je zakoupil Emil Grohmann a nechal zřídit pobočný závod pro svou výrobu. Ve vodním právu čteme o sporech mezi zástupci Lichtensteinských lesů, obcí Široká Niva a firmou Grohmann a Co. při výkupu pozemků pro vzdálený jez, dlouhý náhon do turbíny a elektrické vedení do Vrbna.
Popisem továrny před 100 lety končí firemní příspěvek do knihy Velkoprůmysl Rakouska:
„Toho času se skládá zařízení závodu ze 6500 niťárenských vřeten s příslušnými pomocnými stroji pro výrobu všech druhů nití a dále z 280 proplétacích strojů. Provoz vyžaduje celkem 230 ks výkonu. Výrobky firmy se skládají z dlouho známých lněných nití všech sil a barev pro šití, pletení a háčkování, které jsou stále specialitou firmy i když spotřeba podstatně klesla. Dále vyrábí všechny druhy bavlněných nití, mimo těch na cívkách. Pak všechny propletené druhy jako lemovky, šňůry, šněrovadla atd., ze lnu, bavlny a vlny. Firma byla mnohokrát vyznamenána na četných výstavách. Toho času zaměstná 400 pracovníků, pro ně je zřízené vlastní nemocenské a starobní pojištění. Je tu konsumní prodejna a závodní kuchyně bez stravovací povinnosti. Konečně jsou tu všem přístupné lázně.“
K stoletému v ýročí založení závodu nechal majitel razit pamětní medaili z bronzu, stříbra a zlata. Na jedné straně je zobrazené poprsí muže z profilu s nápisem: Emil Grohmann, narozený 6.března 1856, majitel firmy Grohmann a spol. Na druhé straně vidíme andílka odhrnující závěs minulosti z podobizen zakladatelů továrny Adolfa Weisse a Ferdinanda Rösslera. Vedle stojí dospělá žena se zdviženou rukou směrem k budovám vrbenského závodu a pod ní pracovnice u niťárenského stroje s nápisem: K stoletému jubileu firmy 1800-1900 Weiss-Rössler – Grohmann a spol. – Vrbno – Vídeň.
Emil s rodinou se hned v lednu onoho památného roku 1900 musel navždy rozloučit u hrobky rodičů se svobodným a stále churavým 76-tiletým strýcem Josefem zvaný Pepi. A hned začátkem března znova, tentokrát s 63letým strýcem Karlem, manželem tety Judith, rozené Regnierové. Tehdy byl rozestavěn dům č. 230 pro ředitele hned vpravo vedle továrny, první při cestě k závodní kuchyni. V roce 1901 ubylo starostí a práce s ukončením výstavby a předáním vrbenského vodovodu veřejnosti. Rok na to založil spolu s představiteli německého rytířského řádu firmu Ludvíkovský průmysl dřeva – Německý řád a Emil Grohmann. Mnohými funkcemi zaneprázdněný majitel továrny a starosta města zasedal také tři roky za volební okrsek vrbenský v slezském zemském sněmu a v Obchodní a živnostenské komoře v Opavě, kde zastupoval místní průmyslníky.
Již 1897 byly potíže s velkou vodou, ale povodeň, která se vřítila 11.července 1903 hlavním proudem z údolí střední Opavy předčila všechny tehdy známé předchozí povodně svými neblahými a pustošivými následky pro obec i závod. Z provalené kotelny sklárny odnesla dva plamencové kotle. Ani přes vypsanou odměnu nebyly k nalezení. Zničila prastaré poměry v řečišti. Jez, sloužící kdysi pilám a přes sto let kosařskému hamru a nyní závodu, se dostal mimo tok řeky. Napřímením řečiště Opavy se spádové poměry pro využití vodní síly změnily. Vznikly územní spory, protože se hranice mezi Vrbnem a Mnichovem posunuly na stranu Mnichova. Pozemky vykoupila firma Grohmann a spol. Bylo třeba vybudovat nový vyšší jez přímo pod mnichovským břehem a prokopat přívodní kanál k místu starého jezu a napojením na stávající náhon zajistit vodní sílu pro novou dvojitou Francisovou turbínu pohánějící provozy továrny. Ta byla vyrobena v rakouském St.Pöltenu a při největším průtoku dodávala 80kw elektrické energie. Kolaudační zápis je z 21.3. 1904. Protokol o dohotovení stavby jezu byl sepsán o 4 měsíce později 5.7.1904. Na jaře toho náročného roku musel Emil ještě stihnout pochovat vlastního staršího bratra Victora. Zůstal sám bez potomků. Souběžně s problémy v závodě trvaly potíže s řízením města, obnovením cest, mostů a zajištění prostředků pro tolik mimořádných výdajů.
Avšak bohužel za rok, dne 2.8.1905 v plném pracovním a společenském zápřahu teprve 49ti letý Emil Grohmann podlehl při operaci slepého střeva ve Vídni. Smrt přerušila četná pouta, kterými byl svázán se svým domácím prostředím. V předtuše nejhoršího před odjezdem do vídeňské nemocnice pověřil ředitele Kolesu a prokuristu Zöllnera vedením závodu. V rodině zůstalo 7 nezletilých dětí, poslední teprve jednoroční. Vdovu Marií Grohmannovou stihl nezáviděníhodný osud, protože přežila všechny svoje děti.V stejném roce, kdy ovdověla, ji zemřela mladičká dcera Ilse, která měla teprve 12 roků. Do plnoletosti synů zůstala jedinou majitelkou firmy a tak na ni dolehly všechny starosti o výrobní náplň továrny. Funkci starosty po zesnulém Emilu Grohmannovi převzal jeho bratranec Hugo Grohmann, syn majitele přádelny lnu. V r.1908 se začalo s výrobou knoflíků z nití a rok na to zakoupila Marie ve smyslu jednání zesnulého manžela závod v Pochni. Tam zemřel poslední majitel firmy König a Leyer, která byla založena v r. 1870 a svou výrobou konkurovala továrně ve Vrbně a kupem odpadl soupeř a výroba se rozšířila.
Z roku 1912 máme záznam o kolaudačním protokolu čističky odpadních vod z chlorového bělidla ještě ve starých prostorách z roku 1876. Tehdy dospěli nejstarší synové Erich a Friedrich a vstoupili do firmy. Po roce se provdala starší dcera Emma za Karla Bibuse.
Nepozorovaně se klonily poměry k 1.světové válce. Zapálením rozbušky v srbském Sarajevu vraždou následníka trůnu Franze Ferdinanda propuklo čtyřleté nesmyslné ničení hodnot a vzájemné vraždění vyrvalo mnoho mužů z rodin a pracovišť. Množství němých jmen v chladném kameni na vrbenské kostelní zdi a na pomníku na místním hřbitově svědčí o moři hořkých slz žalu pozůstalých. Těžko bylo také vdově Marii, když ji zatihla krutá zpráva o smrti nejstaršího syna a spolumajitele firmy Ericha. Padl 18.6. 1916 v Czernoviczi na Bukovině. Vedení firmy zůstalo na Friedrichovi, který byl postižen na páteři od narození. O vánocích toho roku pohřbili Grohmannovi také strýce Edvarda, zakladatele přádelny lnu a posledního z dětí starého Jana Josefa Grohmanna. Pro nedstatečné vytížení bělidla byla v létě 1918 schválena výstvba přechodné čističky na hlavním závodě. Po utišení zbraní a zhroucení rakouské monarchie se ženil Friedrich Grohmann se Susannou Primavesi. Její otec byl spolumajitelem vrbenské jutovky a vlastníkem přádelny ve Světlé Hoře. Těžký byl dopad rozpadu Rakouska-Uherska na odbytové podmínky. Vyžadovalo to přizpůsobování změněným poměrům na zahraničních trzích.V letech 1919-1920 se zakládaly vedle vídeňské továrny další pobočné závody také v rumunském Temešváru a maďarské Rákospalotě u Budapešti. V rodině majitele došlo k radostné události, když mu žena Susanna porodila rok po svatbě syna Johanna Georga a za další rok dceru Elenoru.
Podle zajímavých záznamů se ještě v letech po 1. světové válce zadávalo bílení jako domácí práce za odměnu, která vyrostla během několika následujících let ze 4 Kč až na 15 Kč za kilogram odvedeného výrobku. Byl to občasný přivýdělek domkářů ze vzdálených obcí.
Začátkem 20tých let po přestavbě vodního díla v Pochni poháněla trojnásobně využitá voda jedné a téže řeky na úseku, dlouhém 12 km tři turbíny s elektrickými alternátory. Vyrobená elektřina poháněla nejen vlastní stroje továrny, ale přispěla také k začátkům elektrifikace přilehlých obcí, neboť se používala i v obydlích a objektech mimo továrnu. Vrbenská turbina, aby dosáhla svého plného výkonu 84 kW, při spádu 6,75 m spotřebovala za vteřinu 1,6 kubíků vody. V Pochni pro lepší využití při nižším stavu vody byly dvě turbiny na společné hřídeli pod spádem 5,95 m. Větší z nich vyráběla 53 kW , když zhltla 1,67 kubíků vody za vteřinu. Menší potřebovala k plnému výkonu 39 kW 0,83 kubíku vody za vteřinu. Markvartická turbina měla nejvyšší spád 10,4 m, dávala stejný výkon jako vrbenská turbina při spotřebě 1,43 kubických metrů vody za vteřinu. Všechny tři turbiny dohromady mohly dodávat nejvíce 260 kW, což byl na poměry úctyhodný výkon. Z počátku, ještě při pohonu strojů transmisemi na provozech, zůstávalo při dostatečném průtoku pohonné vody ještě dost elektrického proudu pro osvětlení domácností obyvatelů blízkých vesnic.
V létě 1922, kdy se narodila majiteli firmy Friedrichu Grohmannovi nejmladší dcera Eva, ženil se jeho bratr Dr. Kuno Grohmann s Lore von Jutrzenka. Prožívali líbánky ve vile bývalých majitelů vedle pocheňského závodu, kde si zařizovali pěkné hnízdečko. Téhož roku po vstupu do rodinného podniku se Kuno Grohmann silně zasadil o podepsání zájmového sdružení s větší firmou Gruschwitz v Neusalzu nad Odrou, dnešní Nowé Soli, s podobným výrobním programem. Během dvou let se připojily další firmy ve snaze si vzájemně zajišťovat odbyt.
Mladý Kuno, plný sociálního cítění, chtěl vedle dalších záměrů výrazně zlepšit bytové podmínky svých zaměstnanců. V roce 1923 prohlásil :“Jestli během 10ti let každý dělník s rodinou nebude mít vlastní domek se zahradou, nechám toho a odcházím“. Známý vídeňský stavební atelier Hoffmann, který tehdy pracoval na projektu přepychové vily pro jeho bratra Friedricha, mu poslal návrhy tří typů rodinných domků pro jeho záměr vybudovat sídliště na dolním konci Husovy ulice nad tehdejší panskou zahradou, dnes již zastavěnou obytnými družstevními domy. Z jeho iniciativy stojí dva dvojdomky na Husově ul. (čp. 415-307 a čp. 414-306) a jeden na Kopečné (čp. 412-305), Obýval je tehdy bratr Theo a rodinný příslušník Dittrich z Prahy. V té době se Friedrich s rodinou přestěhoval do právě dostavěné moderní vily na upraveném pozemku pod továrnou, kde dorůstali jeho tři děti. Neznáme důvod, proč se Kuno Grohmann odstěhoval do Vídně. Buď to byla nespokojenost jeho mladé ženy se životem na samotě v malé odlehlé osadě nebo jeho neshody s bratrem Friedrichem pro jeho nesamostatnost, poté, co odkryl nekalé machinace ředitele Kolesy ve prospěch jeho závodu ve Zlatých Horách. Ten byl asi tak hluboce srostlý s vlastníky továrny, že se dokázal před nimi ospravedlnit, neboť nalézáme v záznamech a výpisech kont ještě dlouho potom štědré částky určené pro něho a pak i pro jeho syna, přestože v dnes zapomenutém ústním podání zůstala zmínka o jeho sebevražedném pokusu jedem.
Z roku 1925, kdy se oslavovalo důstojně 125leté výročí trvání závodu se nám zachovalo objemné fotoalbum se záběry dílen a osazenstva z tehdejší doby. Někteří starší důchodci tam poznají své rodiče, babičky a dědy. Při této příležitosti byla také ražena medaile ve tvaru firemní osmicípé hvězdy Groko s podpisy všech majitelů a vydána zvláštní brožura znázorňující výrobky a majetkové poměry ve firmě. Stará paní Marie nechala vyšít velký prapor zaměstnaneckého a dělnického spolku závodu, vysvěcený v rámci oslav, jak potvrzují snímky z fotoalba.
V sobotu 26.6.1925 se konal v sále hotelu Riedel (dnes Morava) v pozdějším kině slavnostní večer za účasti 150 hostů. Byli tam příslušníci široké rodiny Grohmannů a vedle čestných hostů i pracující závodu. Zachoval se program celých oslav i jídelní lístky. Toho roku bylo dokončeno několik stavebních akcí. Byla zvětšena administrativní budova, k barevně byly přistavěny koupelny, postaveny garáže a rozměrné haly nového bělidla s prosklenou střechou, kde bělení na trávníku bylo nahrazeno bělením chemickým. Uvolněné provozní plochy byly zarovnány pro výstavbu závodního fotbalového hřiště. Výkonné upravárenské postupy, vyžadující velké množství kvalitní vody si vynutily výstavbu velkých sběrných jímek na svahu pod chudobincem, dnešní budovou školy v přírodě. V přední části barevny nechal Dr. Kuno Grohmann zřídit veřejné lázně se stálou službou lazebníka pro zaměstnance zdarma a pro veřejnost za poplatek. To bylo v čase, kdy vlastní koupelna byla ještě vzácností. Později bylo za přispění Grohmanů otevřeno první veřejné vrbenské koupaliště s mnoha kabinami mezi náhonem a tratí, napájené z náhonu.
Ve dnech 6.- 9.února 1928 se z iniciativy bratří Grohmannů sešlo Evropské konsorcium průmyslníků – niťařů v Praze. Podnikatelé tohoto odvětví si vyměnovali zkušenosti z oblasti výroby a obchodu. Jednotlivé země byly zastoupeny takto:
Jak ukazuje seznam čestných hostů, účastnili se mimo několika zmocněnců i tehdejší ministr zahraničního obchodu Dr. Eduard Beneš a Dr. František Peroutka, ministr obchodu. Účastníci si prohlédli zajímavosti Prahy a byli přijati na Staroměstské radnici primátorem JUDr. Karlem Baxon. Pak odjeli zvláštním lehátkovým vagonem do Zlína k prohlídce Baťových závodů a nakonec do Vídně, kde se s nimi rozloučil v atelierech „Wiener Werkstätte“ Dr. Kuno Grohmann.
Další sjezd se konal v Paříži ve dnech 3 – 5. února 1930 pod názvem Consortium Europeen du Fil de Lin na Champs-Elysees za přítomnosti 26 zástupců podniků z několika evropských zemí.
Podobné setkání se pak uskutečnilo dne 6.- 7. května 1935 v Londýně jako International consortium of Linen Threads manufacturers za účasti 16 podnikatelů evropského niťárského průmyslu v Hotelu Victoria. Součástí programu bylo i pozorování slavnostního průvodu u příležitosti stříbrné svatby jejího veličenstva krále Jiřího V. s královnou Marií. Postupné přiostření mezinárodních styků však znemožnilo další sjezdy představitelů tohoto odvětví.
Po chaotickém růstu zásob neprodejného zboží a neúnosné záplavě nekrytých dluhopisů se zhroutily burzy ve světových centrech obchodu a nastal pověstný černý pátek světové ekonomiky . Přesto, že vznikla daleko od nás, přece velká hospodářská krize postihla i osazenstvo vrbenských závodů. Veškerá výroba trpěla nedostatkem objednávek a z toho důvodu došlo k propouštění. Rozsáhlá nezaměstnanost s klesající kupní silou měla velice tvrdý sociální dopad na obyvatelstvo. Likvidovala se Jutovka s 500 zaměstnanci, která stála naproti dnešními hřišti. V zachovaných zadních budovách byl později za války zajatecký tábor a z poslední spodní budovy je dnešní pošta. Velmi pomalu se celé hospodářství vzpamatovávalo a přecházelo postupně do zrádné válečné konjuktury v druhé polovině 30let.
V té době , v roce 1937, se oženil bratr Friedricha Grohmanna ing. Emil Grohmann s Elsou Kupkovou.
Rok nato došlo k závažné události, která sice zdánlivě neměla nic společného s výrobou nití a propleteného zboží, ale přesto měla později katastrofální dopad na osazenstvo závodu a obyvatele celého kraje. Němečtí fašisté rozbili první republiku a osvobozovali Sudety. Hitler se svým štábem vítězně projížděl slavobránami vyzdobeným Vrbnem. Většina jásajícího obyvatelstva si rozhodně neuvědomila, do jakého rizika se pustili a komu dali tak nadšeně svůj hlas. Že tím také převzali těžkou spoluodpovědnost za hrozné činy tohoto krvavého režimu a nakonec jaké nedozírné následky z toho vyplynou pro ně samé.
Dne 1.ledna 1939 donucen okolnostmi převedl Friedrich Grohmann majetek firmy do formy, odpovídající právním normám tehdejší německé říše jako komanditní společnost, to zn., že převedl na sebe a na některé ostatní rodinné příslušníky následující vklady v říšských markách na kapitálovém a soukromém kontě:
kapitálové konto soukromé konto
Jako majitel a osobní ručitel Friedrich Grohmann – 550 000 RM – 445 431 RM
Dále jako komandisté:
Jeho manželka Suse Grohmann,roz.Primavesi – 90 000 RM – 191 072 RM
Jeho syn Georg Grohmann – 180 000 RM – 149 227 RM
Jeho nezl.dcera Elenore Grohmann – 90 000 RM – 133 382 RM
Jeho nezl. dcera Eva Grohmann – 90 000 RM – 140 945 RM
Z kapitálového vkladu ručitele 550 000 RM připadlo na zemědělský provoz statku 100 000 RM, takže zůstalo pro závod 450 000 RM. Po odečtení všech poplatků, fondu rezerv, odpisů atd. se zbývající zisk podniku rozděloval následovně:
Majitel a ručitel Friedrich Grohmann za svou odpovědnou práci obdržel smluvně 2500 RM měsíčně a jeho matka na základě starších smluv 900 RM měsíčně doživotně. Dále komanditisté 6 % z výše vkladu soukromého konta. V případě dluhů a ztrát jsou naopak zatížení 6 % mínus. Zabývající část ročního zisku byla rozdělena podle výše pevného vkladu na kapitálovém kontě, takže Friedrich obdržel 45 %, jeho syn Georg 18 % a po 9 % jeho manželka a obě dcery Lore a Eva. Rozdíl 10 % zůstává Friedrichovi jako zvláštní zvýhodnění za zemědělský statek.
Ve stejném poměru jsou podílníci zatíženi při ztrátách podniku. Všechny tyto pohyby se vedle pouze na soukromém kontě podílníka. Kapitálové konto společníka se během trvání společnosti neměnilo. Jen v případě rozpuštění společnosti nebo výstupu člena se obě konta uvolní. Každý ze společníků měl právo odčerpat nejvýše 4 % z jeho podílu z ročního zisku, pokud ručitel neurčil jinak. Po úmrtí osobního ručitele se společnost neruší a práva a povinnosti se přenášejí na dalšího člena. Dále bylo rozvedeno, jakým způsobem se za různých okolností má tento převod uskutečnit.
Ve stejném roce byla zřízena pro vlastní označování výrobků a reklamní účely tiskárna a kartonáž v prostorách dnešní soukárny.
Tehdy došlo k rozdělení obyvatelstva z národnostního a rasového hlediska. Z důvodu vytvoření národnostně čistých oblastí vznikla první vlna vyhnanců do protektorátu s příslibem odsunu do nehostninných krajů Sibiře po konečném vítězství fašismu. Několik židovských a položidovských spoluobčanů se ztratilo beze stop a nikdo se neodvážil zeptat na jejich osud. Tvrdě pronásledované skupiny prozíravých lidí se snažili vystupovat proti nastávající hrůze, ale jejich hlasy zanikly ve spoušti všeobecného nadšení. Jeden z nich, Dr. Kuno Grohmann, bratr majitele firmy Friedricha, byl zapojen do protifašistického odboje a byl také patrně členem pronásledované komunistické strany. V roce 1940 byl odhalen a aby unikl jisté smrti v hrozných mučírnách, zastřelil se. Zanechal po sobě tři děti, které pak jezdily z Vídně na prázdniny k babičce do Vrbna. Ta oplakala dalšího syna a žila, lidmi viděna jen vzácně, v uzavřeném soukromí v přední části dnešního zámečku.
Údolím Opavy a kolem továrny se valila i další pohroma. Tohoto smutného roku 1940 se opakovala po 37 letech opět velká povodeň. Ničivé záplavy se tehdy držely hlavně mnichovských břehů. Voda narušila velký jez, vybudovaný po zátopách r.1903 a vyplavila dlouho za odměnu hledané plamencové kotle sklárny, které byly pod ním leta zasuté náplavem. Na konci války byly pak zneužity jako cvičný terč při výcviku střelby protipancéřovými pěstmi civilních jednotek Volkssturmu. Jez se musel urychleně a pracně opravit, aby se obnovil přítok pohonné vody na lopatky turbin, aby bylo z čeho splácet úhradu vysokého ročního poplatku 21750 RM za vodní právo. Ve stejném roce se dokončila přístavba k dlouhé budově niťárny (dnešní prýmkárna č. 6 )s podjezdem a sklady po obou stranách. Továrna dodávala tehdy na trhy bavlněné nitě, nitě ze lnu a ramie, pletené a tkané zboží, knoflíky z nití, konopnou přízi a nitě a oděvní doplňky. Válečná výroba jela naplno, obchody se dařily. Všechny uniformy potřebovaly nitě. Od nejvyšších říšských pohlavárů přes všechny složky branné moci až po posledního ubožáka v koncentračním táboře.
Jak se množily povolávací rozkazy, opadalo nadšení. Armáda vytrhávala muže z rodin a z pracovišťa hnala je před hlavně zoufale se bránicích napadených národů .Proto musely v těch dobách často ženy zastávat práci mužů.
Ve válečném roce 1942 se musela stará paní Grohmannová s rodinou rozloučit u otevřeného hrobu s dcerou Emmy, provdanou Bibusovou. Ta odkázala před svou smrtí dětem bratra Kuna, který padl v odboji, částku 12 000 RM.
Pak se začaly ještě víc množit smutné zprávy o padlých a nezvěstných na všech bojových frontách.Mnohý nešťastný otec byl neschopen slova, když s žalem přiškrceným hrdlem pouze položil v bytě kostelníka na náměstí mlčky na stůl poplatek a rukou naznačil zvonění umíráčku za padlého syna. Pak rychle odcházel, aby se lítostí nerozplakal. Potkávalo to nevybíraně lidi ze všech sociálních vrstev. Na samém konci války, v únoru roku 1945, přišla z tehdejšího východního Pruska krutá zpráva pro rodinu vrbenských Grohmannů. Padl tam jediný syn a nadějný pokračovatel v podnikání firmy Georg Grohmann. Byl jedním z posledních 266 vrbenských mužů, obětovaných vůdci a tisícileté říši. Jeho otec Friedrich, matka Suse, sestry a babička prožívali nemenší žal a smutek jako stejně postižení pozůstalí jejích padlých zaměstnanců.
Během velkých nedostatků v zásobování v přítomnosti reptajících raněných vojáků, rozložených ve všech školách, přeměněných na lazarety, šířil generál Schörner plané naděje na vytvoření pevné obranné linie na řetězu českých bunkrů v jesenických horách. Nedošlo k tomu a zběsilý úprk armády pokračoval. Při vítězném postupu německé branné moci na cizím území si málokterý vrbenský občan, nadšený vojenskými úspěchy uvědomil, že vedle podstatně horších válečných hrůz, hrne ustupující fronta před sebou obrovskou vlnu uprchlíků. Nešťastných, zoufalých lidí, často vyššího věku a s podlomeným zdravím, jejichž rodinné, majetkové a společenské vztahy byly v troskách a kteří šířili beznaděj.
Nyní se tato vlna zoufalých trosečníků v německém vydání hrnula před postupující Rudou armádou zpět do nitra bývalé tisícileté říše. Na své cestě se převalila i přes Vrbno a zanechala za sebou hlubokou nejistotu a strach.
Na počátku května roku 1945 se ještě v Karlovicích střílelo, ale ve Vrbně už téměř ne, mimo dvou dělostřeleckých baterií. Jedna stála na konci dnešního hřiště a druhá na staré střelnici nad dnešním závodem LNH. Vypálili pouze několik salv a druhého rána byly pryč.
V pověstech jasnovidné Sibylly, královny ze Sáby, je prý psáno, že tam, kde stojí kostel opačně, tam skončí válka. Obyvatelům Vrbna to vyšlo. V ranních hodinách dne 8.května 1945 táhl předvoj Rudoarmějců, postupujících od Karlovic, kolem továrny do města. To bylo brzy zaplněné dalším vojskem. Brali rukojmí a přes ostrý zákaz došlo k drancování.
Německý Wehrmacht na útěku zabavil firmě Groko – Grohmann a Co. bez náhrady traktor zn. Rübezahl a krátce na to příslušníci Rudé armády osobní auto zn. Tatra, z nákladního auta obruče a motor, 380 kg šněrovadel, 1100 m plátna pro výrobu knoflíků z nití a 42 m kožených hnacích řemenů.
V bytě dlouholetého zaměstnance firmy ing. Adolfa Billicha a jeho manželky se sešel první český národní výbor. Národní garda, první ozbrojená složka, zahájila po odchodu Rudé armády konfiskaci německého majetku a zatýkala zbylé představitele německé správy města. Vila Friedricha Grohmanna byla určená jako jedno ze stanovišť. On a jeho žena museli všeho nechat a odejít. Brzo je odvedli tak, jako mnoho dalších, do sběrného tábora v Olomouci-Hodolanech. Danou situaci, kdy mnohé objekty zůstaly prázdné a bez dozoru, využili různé živly k snadnému obohocování. Tehdy se vršily vysoké haldy povinně odváděných radiopřijimačů a jízdních kol na Grohmannově statku, dnešním nádvoří stavební firmy Czasch.
Za frontou se valila také mohutná spravedlivá vlna rozhořčení a požadavků na zveřejnění nepředstavitelných zvěrstev páchaných německou armádou a fašistickou mašineriií v nebývalém měřítku hlavně na obyvatelích východních zemí. Zločinní organizátoři a pachatelé těchto nelidských násilností a prapůvodci tohoto všeobecného odsuzování německých zvěrstev byli dávno za horami.Tito zbabělci nechali klidně dopadnout tvrdé důsledky svých činů na lidi, kterým nedávno slibovali po konečném vítězství hory doly na úkor poražených a kteří neměli kam a za co utíkat.
Při urovnávání poválečných poměrů v důsledku velmocenských dohod se našli i samozvaní mstitelé. Ti nedělali mezi lidmi žádný rozdíl a zasedli si, mimo jiných, zvláště na fabrikanta, kapitalistu Friedricha Grohmanna. O způsobu jeho skonu existuje více verzí, ale jeden věrohodný očitý svědek prohlásil, že šel s ním ve stejném čtyřstupu pod dozorem strážných sběrného tábora přes most do práce, když se nemocný Friedrich pod tíhou beznadějného trápení rozhodl vyřešit svou bezvýchodnou situaci. Chtěl se zabít skokem z mostu do řeky. Vyskočil z řady, ale střela bdělého ozbrojeného doprovodu ho předběhla a dokončila jeho zoufalý záměr. Tak skončil svůj život dne 23.července 1945 poslední mužský člen rodiny Grohmannů v původní rodové větvi výrobců nití a jeden ze 17 vrbenských občanů, kteří zahynuli v poválečných československých věznicích.
Maminka Grohmanová oplakala dalšího ze svých synů.
Stará paní jako rozená Rakušanka se vystěhovala do Rakouska a paní Susi Grohmannová byla za známých podmínek odsunutá do Německa.
Mladší dcera Eva (23 let) studovala během války ve Vídni zemědělství. V kritické době porážky byla na studentské praxi na statku u Chebu. Když se dozvěděla o zhroucení říše, popadla opuštěný koňský potah Wehrmachtu a s nejnutnějšími zásobami našla ještě někde v Čechách svou sestru Loru a spolu prchli na západ, přes celé Německo až k holandským hranicím. S matkou se setkali až v roce 1946.
Válkou těžce postiženou starou paní Grohmannovou ještě dvakrát zasáhl krutý osud, když ji dostihly smutné zprávy o smrti dvou posledních synů. Theodor Grohmann zemřel v ruském zajetí 15.dubna 1946 a ing. Emil Grohmann v rakouském Zipfu 19.března 1948. Rok nato skonala ve vysokém věku 87 let 3.února 1949 ve štyrském Mürzzuschlagu. Vdovu Susanu uložili k věčnému spánku po vánocích 1975 v Trossingenu na Würtembergsku v Německu. Starší dcera Elenora se provdala 1950 za Wilhelma Hoffrichtera, vychovala 3 děti a 8.července 1992 zemřela tamtéž. Jedině neprovdané dcera Eva žije dodnes ve Švýcarsku.
V květnu 1945, kdy se těšil celý svět, že konečně ztichly zbraně a skončila předlouhá ničivá válka v Evropě, dopadly mimo jiné její neblahé následky na obyvatelstvo Vrbenska, které v drtivé většině patřilo k poražené národnosti. Poměry na tomto mocenském a národnostním rozhraní těžce zasáhly tehdejší obyvatelstvo. Při přechodu fronty a násilném odchodu posledního majitele továrny Friedricha Grohmanna a jeho ženy do sběrného tábora v Hodolanech – Olomouci, sice nebyla výroba ani průběh práce ani v nejmenším narušeny hlavně díky Adolfu Billichovi a Siegfriedovi Geisterovi, kteří v těchto kritických chvílích vedli továrnu.
Ale později nastaly potíže. Docházelo k nim při výměně starých, zkušených pracovníků, kteří byli z Československa odsunuti za nové, nezapracované dosídlence, hlavně ze Slovenska. S novými dosídlenci se vraceli také bývalí občané města Vrbna, kteří museli v roce 1938 uprchnout před národnostními čistkami Němců. Jako národní správce závodu nastoupil 12.července 1945 jeden z navrátilců – ing. Jan Vladař. Do té doby zastával tuto funkci z pověření Národního výboru v Praze Oldřich Čermák.
V hlášení Zemskému národnímu výboru v Moravské Ostravě ze dne 14.srpna 1945 v bodě č. 1 čteme:
„Místní protokol, sepsaný dne14.července 1945 v přítomnosti Jindřicha Gelnara – předsedy místní správní komise ve Vrbně jako zástupce ministerstva průmyslu, Ing. Adolfa Billicha – dočasného representanta závodu a Ing.Jana Vladaře – národního správce firmy Grohmann a spol., továrna na nitě Vrbno ve Slezsku. Jmenovaní prohlédli ve dnech 12-14.července 1945 všechny objekty firmy Grohmann a spol. ve Vrbně, Pochni a Markvarticích a zjistili, že budovy ani strojní zařízení nebylo válečnými událostmi ani událostmi, které nastaly po květnovém povstání, poškozeno. Dále bylo zjištěno, že správu závodu firmy Grohmann a spol. převzal po osvobození města Vrbna místní národní výbor a dne 22.června z pověření Národního výboru v Praze pan Oldřich Čermák. Na důkaz správnosti tohoto zjištění připojují všichni přítomní své vlastnoruční podpisy: ing. Adolf Billich, Jindřich Gelnar, ing. Jan Vladař.“
Z kartotečního lístku Ministerstva průmyslu si můžeme ověřit oprávněnost dosazené národní správy a další údaje o podniku.
Národní správa: Ustanovena Zemským národním výborem v Moravské Ostravě dne 9.7.1945 a v Praze pod číslem 159597/45 U/2 1,8 1945 ve složení: Ing. Jan Vladař, nar. 22.8.1902, bytem ve Vrbně ve Slezsku, Nádražní 298.
Vlastníci podniku: Friedrich Grohmann, komplementář, Susi, Georg, Lore a Eva – komandisté.
Prozatimní technický ředitel: ing. Adolf Billich,
Závodní výbor: prozatimní předseda J.Kozub, místopředseda R. Vlček.
Následující další hlášení už zrcadlí vliv dopadu výsledků druhé světové války: Eliminace německého postupu na východ, zamezení vlivu bývalých náboženských, vojenských a podobných organizací a po smutných zkušenostech s německou pátou kolonou i odsun nepřátelsky orientovaných příslušníků poraženého národa na území poválečné poražené země. V den převzetí národní správy ing. Janem Vladařem bylo národnostní složení osazenstva továrny následující:
Za dva měsíce v hlášení Zemskému národnímu výboru 14.9.1945 už byl poměr mírně změněný v duchu tehdejšího snažení:
Za dva měsíce v hlášení Zemskému národnímu výboru 14.9.1945 už byl poměr mírně změněný v duchu tehdejšího snažení:
K tomuto hlášení pak připojil ing. Vladař poznámku:
„Současně si dovoluji poznamenat, že pan Fritz Grohmann vlastní také lesy, pozemky a hospodářství, jehož správu jsem převzal po odchodu tankové brigády Rudé Armády 3.srpna 1945. Prosím o doplnění znění národní správy i o správu veškerého majetku po spolumajiteli této firmy.“
Byla to pohnutá doba, kdy část místních Němců byla ve sběrném táboře a další na práci ve vnitrozemí. Všichni museli nosit výrazné A na šatech podle vzorů Židů za okupace. Byli znevýhodněni i v lístkovém systému a žili s neustálou duševní zátěží z nejisté budoucnosti při odsunu s 50 kg zavazadel na osobu.
Nově příchozí osídlenci byly většinou slušní lidé, kteří si přišli založit nový domov na výzvu vlády. Bohužel, našli se mezi nimi i takoví, kteří překročili všechny meze slušnosti, humanity a někdy i zákona. Skutečně si zasloužili přezdívkou „zlatokopové“. Vyložili si dekret presidenta republiky Edvarda Beneše z 24.10.1945 č. 100, že německý majetek je znárodněný, po svém. Vykrádali, plundrovali a ničili domy, hledali zlato a cennosti, údajně ukryté odsunutými Němci. Napáchali v celém pohraničí, Vrbensko nevyjímaje, ohromné škody.
V roce 1946 byla vládou československé republiky vydána vyhláška, která se týkala továren a závodů v národní správě. Konkretně pro vrbenskou textilku říkala, že:
Franz Gabler – Krnov
Grohmann a spol. – Vrbno ve Slezsku
Majetková podstata závodů zanikla dnem 31.12.1945 a dle vyhlášky ministerstva průmyslu ze dne 7.3.1946 č. 1096 přešla dnem 1.ledna 1946 na Národní podnik Továrny stuh a prýmků – Krnov. Hodnota nově zřízeného národního podniku ke dni vzniku byla 58 798 080,80 Kč.
Podle bilance k 31.12.1945 se jmění firmy Grohmann a spol. skládalo z následujících položek:
Odčítáme-li náklady a ztráty (464 074 Kčs) zůstává 25 680 Kčs zisku ze statku a lesů.
První větší poválečnou stavbou bylo zpevnění silně zanedbané cesty alejí do továrny. Volala již léta po opravě, neboť chůze i jízda po ní byla obtížná za každého počasí, ať v hlubokém blátě nebo v mračnech prachu. Aby se usnadnil pohyb okolo továrny, byla cesta důkladně založena a pak vydlážděna žulovými kostkami a to hned v druhém pololetí roku 1945.. Určitý konkrétnější obraz závodu nového národního podniku z té doby si můžeme udělat z hlášení pro Zemský národní výbor v Moravské Ostravě po prvních 11-ti měsících provozu.:
Finanční stav | |
vklady tuzemské volné | 2 517 344 Kčs |
vklady tuzemské vázané | 2 379 229 Kčs |
vklady v pohraničí | 165 121 Kčs |
vklady v cizině | 386 898 Kčs |
5 448 592 Kčs | |
dluhy v pohraničí | 937 085 Kčs |
dluhy v cizině | 1 910 055 Kčs |
celkem vkladů | 3 449 637 Kčs |
Pak se ing. Jan Vladař stěžuje:“ Potřeba českých zaměstnanců je asi 150 osob, hlavně žen. Výměna německých zaměstnanců za české vázne, poněvadž osidlování vrbenska je zastaveno, dokud nebude definitivně vyřízena otázka zřízení vojenské střelnice na vrbensku. Řada slovenských pracovnic se po zaučení vrátila na jaře domů.“
Potřebu pracovních sil řešil ing. Adolf Billich tím způsobem, že přijel na kole k pořadatelům, pověřených odsunem a po krátké domluvě vyzval pracovnice firmy Groko, již smířené a připravené s předepsaným množstvím zavazadel k cestě do neznáma, aby vystoupili z řady. Po zkontrolování známých tváří je poslal tak, jak byly, zpátky do továrny k osiřelým strojům. Některé z nich pak byli velmi nepříjemně překvapeni, když se chtěli večer vrátit do svých, již předaných bytů. Pro přemnohé z těch, kteří byli určeni k odsunu, to byl poslední den v životě, strávený v rodném městě. V pustých, nepřívětivých prostorách zbytků bývalé „jutovky“, pod stráži,za ostnatým drátem. Za stejným ostnatým drátem vrbenského zajateckého tábora, kde museli strádat dlouhá léta zajatí vojáci z Německem bezohledně přepadených zemí. Za takto vzniklé situace s obsazováním pracovišť v závodě byl ing. Vladař nucen napsat v odpovědi na naléhavý požadavek na zaslání zemědělských brigádníků na Opavsku v červenci 1946:“ Máme vlastní velkostatek o výměře 200ha, takže nemůžeme nikoho postrádat.“
Rozdělení výroby v jednotlivých provozovnách zůstalo zachováno:
Ve Vrbně – niťárna, pletárna, barevna a bělidlo.
V Pochni – tkalcovna stuh, pletárna a nitěné knoflíky.
V Markvarticích – skárna bavlny.
Ve Vrbně a Mnichově – polní a lesní hospodářství.
V září 1946 byl Ing. Jan Vladař jmenován podnikovým ředitelem a v té souvislosti mu bylo odňato pověření k národní správě (výměr ministerstva průmyslu č.j. IV/a – 25 59 15/46 v Praze 14.září 1946).
Dělníci, zaměstnanci a poctiví dosídlenci se pomalu zabydlovali a zapracovávali. Ale, bohužel, také se mnozí nepoctivci pokoutně obohacovali při každé možné příležitosti. Bezpříkladnou nehospodárností a lajdáckou pohodlností se ničil a likvidoval bytový a domovní fond, hlavně v odlehlejších obcích, určených tehdy předběžně pro vojenskou střelnici. Přesto všechno se pro zbytek původního obyvatelstva se zmírnila psychická zátěž z nejistoty ohledně budoucnosti. Po změně původního záměru a přemístění vojenské střelnice do prostoru u města Libavá se ustálily poměry i na Vrbensku, což mělo kladný dopad na další dosidlování a zajišťování nových pracovních sil pro náš i další závody. Na podzim dne 15.října roku 1946 se přestěhovalo prozatímní sídlo rozvětveného národního podniku z Vrbna do Krnova. Do jeho struktury patřily také továrny v Bílčicích a vzdálených Vejprtech. Nikdo tehdy nepřemýšlel o tom, že změna sídla vedení podniku bude mít v budoucnu i negativní důsledky.
V březnu převzal vedení vrbenského závodu po ing. Adolfu Billichovi, který převedl továrnu přes kritické období přeměny z německého vlastnictví na české, přes období národní správy a náročnou etapu celkové výměny osazenstva, 42-letý Jan Wágner. Adolf Billich se vrátil na místo energetika. V bývalém starém panském domě, nynějším Zámečku, v jehož přední budově naposledy bdlela Marie Grohmannová, se zařídil závodní klub Revolučního odborového hnutí, kde se konaly různé schůze, zábavy a oslavovaly se i rodinné události. V zadních budovách bydleli v prvních poválečných letech ještě němečtí nájemníci, kteří byli sice později zčásti odsunuti, ale část zůstala zde. Po přemístění závodního klubu 1954 do společenských prostorů v přízemí vily Friedricha Grohmanna vedle závodu tam pak dožívalo několik důchodců a části stavení začaly pustnout. Až v roce 1964 celý objekt zakoupily Lisovny nových hmot n.p. pro ubytování učňů svého učiliště a po necelých 10-ti letech prodaly celý dům, kterému se již všeobecně říkalo„zámeček“, tehdy velice úspěšně prosperujícímu Jednotnému zemědělskému družstvu Vrbátky u Prostějova. Družstvo provedlo velmi nákladnou přestavbu celého objektu na rekreační středisko pro rekreaci svých členů. Nyní se tam poměrně rychle a ke škodě budovy střídají různě úspěšní nájemníci a používají objekt jako restauraci a hotel.
Než se zřídilo v městě dostatečné množství míst ve veřejných zařízeních pro děti předškolního věku, provozoval závod od roku 1948 do poloviny šedesátých let jesle a školku pro děti zaměstnaných matek let ve vile bývalého majitele. Závodem placené opatrovnice svěřených dětí bydlely v zařízeném podkroví budovy. O velkou zahradu u starého panského domu pečoval po válce placený zahradník s pomocníky. Dnešní moštárna, budova naproti čerpací stanici Benzina, byla původně velkým skleníkem. Výpěstky ze zahrady a zčásti i ze závodního statku se používaly v závodní kuchyni. Za kuchyní se chovala pro využití odpadků z jídelny v zadním nízkém stavení prasata.
Během té doby, kdy Jan Vágner stál v čele naší továrny, chystaly dějiny další podstatnou změnu , tentokrát vlastnických vztahů.
V důsledku velmocenských dohod na Jaltě a v Postupimi došlo k rozdělení světa na sféry vlivu.V nich uplatňovaly velmoci svůj model řízení společnosti. Náš člověk, unavený válkou a ovlivněný tehdejší ideologií, který se navíc cítil vždy postižený dějinnými událostmi, se nechtěně zůčastnil experimentu, jehož proklamovaným cílem bylo vyhnout se existenčním potížím v obdobích krizových hospodářských výkyvů a zajistit určitý soulad mezi výrobou a spotřebou.
Dopady těchto změn ve zbytku československé republiky byly stejné jako důsledky dekretu presidenta Beneše o znárodnění německého majetku u nás v pohraničí. Znárodnění, tedy převedení majetku soukromých vlastníků do rukou státních úředníků tady již proběhlo. Proto únorové události roku 1948 prošly ve Vrbně a okolí celkem klidně a bez třídních třenic. Nebylo o co bojovat, neboť všechny německé majetky byly zkonfiskovány, jejich bývalí vlastníci buď padli na frontě nebo byli odsunuti a továrny buď byly již národní podniky nebo fungovaly od počátku roku 1946 pod národní správou.
V březnu 1948 odchází z továrnyJan Vágner a v červnu nastupuje po něm do vedení závodu 40-ti letý Ing. Karel Sandány, pohledný, urostlý muž. V této funkci byl ale jen půl roku, poté byl propuštěn pro ztrátu důvěry. Bylo veřejným tajemstvím, že je homosexuálem, což se tehdy naprosto neslučovalo s výkonem vedoucí funkce. Další adept na vedoucí funkci – Bohuslav Chytil, 32 roků, nastoupil současně s Ing. Karlem Sandánym jako účetní. Začátkem roku 1949 převzal vedení závodu. Za jeho vedení došlo v našem výrobním oboru k zhospodárnění produkce a k direktivnímu soustředění rozptýlených malých a středních výrobců do velkých specializovaných celků. Pro naši továrnu to znamenalo zrušení výroby nití a převedení strojového parku do tehdejšího podniku“ Závod mezinárodního dne žen“ v Bratislavě. Tím se u nás uvolnily prostory niťárny a skárny a později leštírny a železenky pro připravovanou výrobu šněrovadel a příbuzných pletených výrobků. Rozlehlá podlaha vyklizené niťárny se betonovala a připravovala pro proplétací stroje, které byly stejně jako okouvací automaty přivezeny později z bývalých Baťových závodů z Otrokovic a Liptovského Mikuláše.
Během těchto změn a střídání vedoucích se pracovalo na rozvoji bytového fondu továrny. Ukončila se rekonstrukce domu č. 139 na Husově ulici, který kdysi nazývali “pastevčí bělidlo“. Půlka tohoto domu předtím sloužila hospodářským účelům, po rekonstrukci zde vznikly čtyři nové, moderní byty. Tak se nenápadně a s odstupem času začal realizovat sociální program, který navrhoval kdysi před válkou dr. Kuno Grohmann .
Ve stejném roce se rozdělil těžko zvládnutelný rozsáhlý národní podnik na českou větev, nazvanou Národní podnik Stap Vilémov u Šluknova a na větev moravskou, zvanou Továrny stuh a prýmků v Krnově, národní podnik. V pocheňské továrně byla v rámci této reorganizace zastavena výroba. Tkalcovské stavy se demontovaly a byly odvezeny do Vejprt v Čechách, proplétací stroje se odvezly do Vrbna a do Krnova. V uvolněných prostorách pak skladoval k věčné škodě budov po dlouhé roky Zemědělský a zásobovací podnik Olomouc, závod Bruntál, různé zemědělské produkty. Prostory pobočného závodu v Markvarticích byly unáhleně prodány olomouckému velkoskladu, podnikové ředitelství Prostějov. Nyní tam provozuje Pradědská lesní společnost dřevovýrobu. Obě vodní elektrárny zůstaly pod správou Továrny stuh a prýmků a dodávaly nadále vyrobenu elektrickou energii přes venkovní vedení do vrbenské centrály.
Koncem roku odchází ing. Jan Vladař a vedení národního podniku přebírá na dlouhou dobu Jiří Kučera.
V roce 1950 dožily 3 staré plamencové kotle s náročnou a pracnou obsluhou spolu s nehospodárnými parními stroji. Postavila se nová mechanizovaná ústřední kotelna se třemi středotlakými kotly „Praga“ z ČKD Blansko a potřebnými rozvody páry. Provedla se generální oprava náhonu a výměna dlouhého dřevěného koryta k turbině ve Vrbně. Pod strmým svahem v dostatečné vzdálenosti za bělidlem se vybudoval sklad hořlavin podle všech tehdejších pravidel protipožární ochrany. Pro vykrytí výpadků dodávek elektrického proudu z vodních turbin, jejichž výkon byl ovlivněn stavem a průtokem vody v řekách a za všeobecného nedostatku elektrické energie v síti bylo potřeba přistavět ke strojovně turbiny prostory a v nich instalovat 8-mi válcový dieselagregát o výkonu 120 ks. Objemné podzemní zásobníky motorové nafty však působily stálé problémy, neboť při zatopení jímek velkou vodou se několikrát vytrhly ven ze země vlastním výtlakem.
Již zmíněné proplétací stroje a ztužovací automaty, které byly přivezeny v onom kulatém roce 1950, zaplnily připravené prostory. Po výstavbě dnešní hlavní vrátnice se uvolnily nízké klenuté místnosti naproti ve staré budově. Tam se zřídilo pro zaměstnance továrny první závodní zdravotnické středisko. Lékař, který docházel do továrny, zkracoval pacientům čas na cesty do vzdálených zdravotnických zařízení ve městě, zdržování v přeplněných čekárnách a tím i výpadky ve výrobě. I to bylo součástí sociální vize Dr. Kuno Grohmanna.
Počátkem padesátých let se začal měnit výhled z továrny směrem k městu. Na polích podél silnice se v roce 1951 objevili kopáči a zedníci. Budovali garáže, dílny a jiné objekty pro těžká vozidla Státních lesů.. Velká nákladní auta pak svážela objemné, dlouhé svazky silných klád z hlubokých lesů s nepoměrně vyšším výkonem a rychlostí, než kdysi koňské potahy místních zemědělců, kteří si tak přivydělávali u Lesní správy Řádu německých rytířů, panstva zdejších hor a strání. Po dlouhá léta se také dodávala z naší kotelny zvláštním parovodem pára pro otop těchto budov včetně kovárny a později postavené administrativní budovy. Až v roce 1991 si lesáci postavili vlastní zdroj páry a tepla z odpadového dřeva
V návaznosti na nově vybudovanou kotelnu se vyměnil parní rozvod v celém závodě. Zároveň se vybudoval parovod kanálem z betonových prefabrikátů pod silnicí na barevnu a bělidlo ještě před odstavením tamnější kotelny. V té době se také vzájemně vyměnily prostory zámečnické dílny a dokončovny kvůli výhodnějšímu rozmístění dovezených okouvacích automatů, které nahradily málo produktivní narážečky šněrovadel poháněné nohou.
V srpnu 1951 nastoupil jako vedoucí závodu 32-letý Bořivoj Zeman. Bohuslav Chytil přechází zpět do funkce účetního a v lednu následujícího roku je odvolán na jiné pracoviště. Pro další plynulé zajištění dodávky elektrické energie se postavila blízko trati věžovitá budova transformační stanice v místech bývalého plynojemu. Současně se vztyčily stožáry vysokonapěťové přípojky na veřejnou síť. Při kopání základů a později kabelových výkopů čpěla zemina ještě po více jak 50 letech vydatně fenolem, odpadní látkou při výrobě plynu. Závodní bytový fond se rozšířilo o další rekonstruovaný dům č. 165 na Myslivecké ulici, kde bývala kdysi hospoda u Černé Růže.
V roce 1952 bylo celé závodní zemědělské hospodářství se všemi zkonfiskovanými pozemky bývalého majitele předáno Státním statkům. Rozsáhlé lesy připadly státu již na začátku roku 1946. K uspokojení stále narůstající poptávky pro prýmkařských výrobcích byla v bývalém skladě příze zřízená prýmkárna č. 8.
26. listopadu roku 1952 došlo k dalšímu přejmenování závodu. Továrny stuh a prýmků n.p. změnily název na na „Závody Stanislava Kostky Neumanna, n.p.“ podle jména význačného básníka té doby.
V roce 1953 se ruší tiskárna s kartonáži a do uvolněných prostorů se stěhuje soukárna z nynější prýmkárny č.3. Později se tam prorážel přechod mezi dílnami v poschodí. Zajímavý byl pohled do prýmkáren č. 1 a 2 po odstranění olejem prosáklých, kdysi velmi hlučných dřevěných stropů. Jen krovy střechy kryly rozlehlý prostor, podobající se kostelu před tím než železobetonové konstrukce znovu spojily vnější zdivo. Zaváděním elektrických motorů k pohonu strojů se postupně po celém závodě rušily hlučné a svými volně běžícími řemeny i dosti nebezpečné transmise. Jen nerovnosti na zdi mezi okny dnes připomínají starodávné hřmotné bludiště mechanického rozvodu pohonu k jednotlivým strojům.
V tomtéž roce muselo osazenstvo továrny spolu s celou republikou překousnout tragické a někdy i tragikomické důsledky reformy znehodnocené českolslovenské měny. Přes ujišťování tehdejšího prezidenta Zápotockého o tom, že naše měna je pevná, museli občané dlouhou dobu postávat u prázdných regálů obchodů s hrstmi bezcenných bankovek.
Havarijní stav mostu mezi prýmkárnou 5 a 8 si vynutil v roce 1954 generální opravu, kdy dřevěná konstrukce byla nahrazena ocelovými nosníky.
Ředitel závodu Bořivoj Zeman odešel v tontéž roce do n.p. Granitol v Moravském Berouně. Zároveň se přestěhoval závodní klub ROH ze starého panského domu –„zámečku“- do býalé vily posledního majitele, kde sloužil zaměstnancům závodu dalších 40 let, pořesto,že se později přestavěla část sklepů na vinárnu se stylovým nábytkem.
Začátkem druhého pololetí roku 1954 nastoupil jako nejmladší vedoucí závodu Bohumil Páleník, který měl teprve 27 let. Závažnou událostí za doby jeho vedení byl výbuch hlavního transformátoru a následný požár 900 kilogramové olejové náplně, kdy trafostanice fungovala jako splyňovač a šíříla do okolí nesnesitelný žár. Poté převzal zásobování závodu elektrickou energií náhradní transformátor.
V dalším roce 1955 byl u budovy zrušené kotelny na barevně rozebrán již zbytečný vysoký komín, který překážel v úzkém profilu mezi budovami. V rámci další koncentrace výrobního oboru byly dovezeny do vrbna zajímavě řešené stroje značky Horn z Cerhovic. Jejich konstrukce umožnila střídavý průnik cívek protiběžného věnce při kolmém odvalováním kruhového vodiče příze po křice hypocykloidě. Na bělidle dosluhovaly silně poruchové kovové rozvody chemikálií a tak byly v roce 1956 vyměněny za skleněné, umožňující optickou kontrolu průtoku tekutin.
V prosinci téhož roku se rozloučil s vrbenským závodem Bohumil Páleník, přecházející na podnikové ředitelství v Krnově, a na jeho místo nastoupil svůj dlouhý pobyt u kormidla továrny tehdy 29ti-letý Zdeněk Hrbolka. Hned v prvním roce jeho působení se pro zvýšení produktivity a zlepšení podmínek namáhavé práce barvířů s těžkými mokrými přadeny ve vlhkém prostředí a škodlivých výparech instaloval barvící stroj zn. Gerber. Další akcí,velmi potřebnou pro zlepšení vnitrozávodní dopravy bylo vybudování elektrických nákladních výtahů. Jeden byl instalován u prýmkárny č. 1 a 2 , druhý u soukárny a dokončovny a třetí u prýmkárny č. 5 a 7. Byly určeny pro přepravu rozpracované výroby. Tím se ušetřilo mnoho namáhavé práce při tahání těžkých konví ze schodů. Tento rok se stal památný pro to, že nad našimi hlavami začaly kroužit první Sputniky vypouštěné lidmi do vesmíru a také proto, že u nás dole se otevřely po válce první sázkové kanceláře Sportky a Sazky.
V roce 1958 byla zahájena rekonstrukce obytného domu č. 203 na nádražní ulici, který byl původně postaven pro členy početné rodiny Grohmannů.
Na barevně nosily barvířky po dlouhá léta těžká nosítka, naložená mokrými přadeny, po vysokých schodech nahoru do sušárny, kde je rozvěšovaly a sušily. Během roku 1958 se konečně vybudoval v přízemí sušící tunel s průjezdními klecemi a výkonným odsáváním s takovou kapacitou, aby se zvládly i největší návaly zpracovaného materiálu. Tím se tahání po schodech stalo zbytečným a bylo zrušeno.
Elektrické rozvody v rozlehlých prostorách prýmkárny č. 5 a 7 přestaly roku 1959 již vyhovovat narůstajícím požadavkům na příkon elektrického proudu. Proto se tam, a o něco později i na dílnách soukárny, železenky a leštírny přebudovala celá elektroinstalace podle zatížení a platných předpisů. Ve všech provozech i na nádvoří byly rozmístěny tlampače, napojené na novou rozhlasovou ústřednu. Rovněž byla vyměněna telefonní ústředna. Špatný stav plotu továrny byl příčinou této kuriozní žádosti: „ Jelikož dochází již třetí rok k oddalování opravy závodního oplocení, je situace taková, že nejslabší části dnešního přestárlého dřevěného plotu při silnějším větru padají. Může se stát, že při větším množství spadlých polí plotu zůstane závod nechráněný proti nežádoucím osobám“. Na základě této naléhavé žádosti se opravily nejpostiženější úseky.
V roce 1960 začala překážet dlouho opuštěná, chátrající kotelna se strojovnou u prýmkárny
č. 7, používaná zřídka jen jako příležitostný sklad. Kotle byly rozpáleny a parní stroj s mnoha zlatavě se lesknoucími mosaznými díly rozebrán, odvezen do šrotu a stavba zbourána. Na jejím místě pak do plynofikace budov fungovala kondenzační jímka parního topení. Pro pokles poptávky po šněrovadlech se vrátila výroba železenky z Krnova. Prostor ve střední části přístavby budovy obchodu a prýmkárny č. 8 se upravil na úschovnu kol a motocyklů. Na bělidle se zadní, výše položené garáže, předělaly na sklady.
Na prýmkárně č. 5 bylo postaveno dalších 45 kusů již zmíněných zajímavých strojů zn. Horn. Mezi budovami barevny a bělidla se konečně vybudoval krytý a vytápěný přechod, aby pracovnice při převážení materiálu nebyly vystaveny prudkým změnám teplot a zvláště zimě studeným větrům. I závodní kuchyň se dočkala elektrických sporáků, kotlů, kuchyňských strojů a také stavebních úprav provozních prostor. Byla provedena nová, předpisová, elektroinstalace, nový rozvod vody a kanalizace a zavedeno vytápění jídelny akumulačními kamny.
Rok nato se změnila budova vyřazené kotelny na barevně ve víceúčelové prostory: zámečnickou dílnu, velký sklad údržby a rozměrné dílny upravárenských strojů a vysoko položený prostor pod střechou byl využit pro instalaci objemné nádrže technologické teplé vody, která tekla samospádem do zušlechťovacího provozu barevny a bělidla.
Rok 1962 zaznamenal opět rostoucí požadavky dodávek na západní trh prostřednictvím Centrotexu v Praze a zároveň povinnost uspokojit nenasytný trh zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci. Možnosti závodu byly využity do krajnosti. Proto se upravily poslední postradatelné místnosti skladu naproti zámečnické dílny na prýmkárnu č. 10. K uspokojení poptávky našeho hlavního odběratele Svitu v tehdejším Gottwaldově bylo třeba občas vedle běžných velkosériových dodávek použít k vyřízení bleskových požadavků i osobního kurýra se zvláštní dodávkou zboží v kufru, který byl okamžitě předán do výroby. Exotické jména měst na početných bednách, připravených k odeslání v expedici svědčily o tom, kam všude putovaly výrobky závodu. Adresy ve španělštině nebo portugalštině pro cesty námořními loděmi do zemí jižní a střední Ameriky, azbukou pro dodávky do Moskvy, zemí bývalého Sovětského svazu a dále transsibiřskou magistrálou do Mongolska, dokonce občas do zemí Oceánie a na souostroví Fidži. K zvládnutí těchto úkolů přispěly také dodávky výkonnějších soukacích strojů, které vyrobili v podnikových strojírenských dílnách ZSKN v Krnově. V té době provedli pracovníci Centroprojektu Gottwaldov situační a výškopisné zaměření závodu. Stejného roku také nastoupil dentista J. Palík do nově zařízeného závodního zubního střediska v prostorách dnešního obchodního útvaru v administrativní budově.
Po vydatných deštích došlo k protržení hráze vysoko vedeného a málo udržovaného náhonu vodní elektrárny v Markvarticích, v obci Široká Niva. Došlo ke sporům o náhrady škod, způsobených obyvatelům zatopených rodinných domků. Vysoké náklady na generální opravu a stálou roční údržbou několik kilometrů dlouhého přívodu pohonné vody lesem ze vzdáleného jezu vedly nakonec dne 3.10.1964 k zastavení Francisovy turbiny vodní elektrárny. Za dob její největší slávy díky vodě, padající z 11-ti metrové výše na její rotor, dávala turbina při plném průtoku výkon 80 kWh. Dlouhá hřídel byla osazena vedle řemenic pro pohon již neexistujících transmisí mohutným, masivním setrvačníkem o průměru 3 metrů, který vstřebával a vyrovnával prudké změny obrátek. Na druhé straně strojovny stával alternátor hnaný dlouhým, skoro půl metru širokým řemenem. Z malé, prosklené místnosti obsluhy vedly krátké schody dolů do strojovny kolem spiralní skříně turbiny. Ta byla v létě stále orosené a v zimě pokrytá jíním. Na druhé straně se šlo ven na nekryté schodiště do strmého svahu k česlům. Tuto cestu bylo potřeba často zdolávat v každé denní i roční době a za jakéhokoliv počasí počasí, aby česlice zůstaly stále čisté a dalo se využít plného průtoku vody. Stav počitadla elektroměru zůstal stát na 131.000 kWh vyrobené elektrické energie. Odstavením tohoto vlastního vodního díla sice odpadl nejvzdálenější nepravidelný dodavatel elektřiny do vrbenského závodu, ale nastal postupný konec jedné epochy v historii továrny.
Nikdo tehdy netušil, že malé vodní elektrárny neřekly zdaleka poslední slovo a že se k jejím přednostem budeme po desetiletích opět vracet.
Dne 9.11.1965 byl z energetické ústředny pro poruchu odvezen dieslový agregát do opravy. Dále pokračovala rekonstrukce elektroinstalací. Při té příležitosti bylo pracovní prostředí na barevně a bělidle hodnoceno z hlediska zátěže instalací jako tropické. Také se protáhlo venkovní elektrické osvětlení až k zastávce vlaku na jedné straně areálu závodu, k zastávce autobusu na druhé straně a také na barevnu. Prostory závodního klubu byly propůjčeny na dva roky jako školní třídy pro příliš početné nižší ročníky žáků základní školy.
V roce 1966 došlo konečně k řádnému oplocení závodu a přilehlých pozemků jedním kilometrem drátěného pletiva na betonových sloupech. Starý plot stál vpředu příliš blízko budov a vzadu nebyl plot vůbec žádný. Tam tvořila hranici pozemku kamenná podezdívka dřevěného koryta náhonu vodní elektrárny. Pode dnem náhonu vznikl dlouhý, stále vlhký a chladný tunel. V létě tam hlídaly žáby a netopýři, v zimě byl díky vodě, prosakující netěsnostmi dřevěného koryta, naplněn krásnými ledovými krápníky fantastických tvarů. Tato každoroční ledová pohádka se v různých obměnách rozzářila do nepřirozené nádhery a třpytu ve chvílích, kdy zimní slunce, stojící nízko nad horizontem, zasvítilo do prostoru mezi zaledněným korytem a zasněženou nosnou zdí. Od trafostanice pokračoval plot podél zadní cesty až ke stolárně. Terénní nerovnosti v lesíku za cestou k trati, které u plotu lze spatřit, připomínají podzemní protiletecký kryt, který musel být vybudován v době války a na který se znova narazilo při kopání plynovodu.
V roce 1965 obdržel vrbenský závod, vedený ředitelem Zdeňkem Hrbolkou za svědomitou práci, realizované zlepšovací návrhy a obchodní úspěchy v rámci tehdejších měřítek hodnocení titul“Vzorový závod národního podniku“. Byly vyvzorovány a zavedeny do výroby zcela nové výrobky. Např.nová polyamidová prošívací příze k šití bot, nové stanové šňůry pro export stanů do Kanady, startovací šňůry pro motorové pily, chirurgické nitě operatérům v nemocnicích, leštěná a pestrá šněrovadla do lyžařských bot, kordelová šněrovadla jako náhrada za kožené do USA, kulaté knoty do svíček s nečadivou úpravou, okenní těsnění vyrobené obháčkováním výplně a podobně. Výrobní kapacita závodu byla vytížená do krajnosti. Kabelové rozvody a kontrolní přístroje v rozvodnách se až prohýbaly při odběru 6 až 7 tisíc kWh za den.
9.1. 1967 se konečně vrátil opravený dieselový motor, aby svými 120 ks pohotového výkonu pomohl vykrýt časté energetické výpadky.Často musel pracovat jen na příkaz rozvodných závodů a dodávat do veřejné sítě.
V té době vzniklo pro stálé potíže s posuvem ztužovací pásky do automatů velké množství zmetků. Dva zlepšovatelé- zaměstnanci závodu- vymysleli řešení a obdrželi za něj patentní listinu č. 170 782. Avšak nakonec rychlejší byla výměna pásky za kvalitnější a dražší.
V roce 1967 odstranily bagry blízko továrny 100letý vršek, vlevo na cestě směrem k závodní kuchyni v místech, kde se dnes parkuje. Byla to hromada navezené zeminy z výkopů při stavbě velké budovy niťárny v r. 1870 a také z později vyhloubeného spodního náhonu turbíny.V té době byl již zarostlý mohutnými javory a jinýmistromy. Paní Emma Grohmannová nechala zarovnat vrchol hromady a umístit tam lavičky a hrazdy pro děti. Proto nesl dlouho název „Emin vršek“. Nyní ustoupil úpravám terénu v okolí továrny.
Po ukončení provozu vodní elektrárny v Široké Nivě-Markvarticích dále vyráběly elektrický proud pro továrnu a do sítě dvě turbiny. Jedna již zmíněná přímo v továrně a druhá ve zrušených provozech v Pochni. Tehdejší vlastník továrních budov v Pochni, který zároveň vlastnil jez, náhon a byl i držitelem vodního práva, byl zemědělský nákupní a zásobovací podnik Olomouc, závod Bruntál, který pronajal za roční částku 12.000,-Kč elektrárnu a vodní dílo závodům S.K. Neumanna. Část dlouhého přívodu pohonné vody za vzdáleného jezu vedla v otevřeném náhoně. Asi po jedné třetině celkové délky se propadala za hrubými česlemi do tlakového potrubí o průměru 160 cm a pokračovala podzemím k budově elektrárny, kde byla v kolmé šachtě vytlačena až do výše vtoku k jemným česlicím a tam, zbavená nečistot, přetekla do dvou oddělených kašen Francisových turbin. Při dostatku vody potřebovaly obě turbiny při spádu 6,20 m 2,5 kubíku vody za vteřinu a vyrobily 110 kWh elektrické energie. Když bylo vody méně, pustila obsluha vodu jen na jednu z nich. V rozlehlé strojovně poháněla veliká masivní řemenice a zároveň setrvačník na stejné hřídeli s rotory turbin širokým řemenem elektrický alternátor. Za velkým mramorovým rozvaděčem s vypínači a kontrolními přístroji byly transformátory a měděné silové rozvody do věže k průchodkám, kterými proudilo přes venkovní vedení o 6.000 voltech průměrně ročně
400 000 kWh elektřiny. Kamenem úrazu provozu elektrárny byla cena vlastní vyrobené elektické energie. Jedna kWh vlastní elektřiny stála 0,446 Kč a ze sítě byla nabízena tehdy za 0,20 Kč. Z toho důvodu podaly závody SKN již v roce 1965 žádost o likvidaci Pocheňské elektrárny, avšak Severomoravské elektrárny ji z důvodu nedostatku energie zamítly. Vrbenský závod tušil budoucí komplikace a možné náklady, spojené s likvidací vodního díla v Pochni a proto elektrárnu nabídl podniku Oblastních komunálních služeb města Rýmařova. Tento podnik tehdy ještě provozoval na okrese několik dalších malých vodních elektráren s přímou dodávkou vyrobené elektřiny do nízkonapětové sítě. A tak v srpnu 1967 prodal závod veškeré pocheňské zařízení za zanedbatelnou cenu 19.000 Kč za turbinu, generátor, rozvodnu a 5 sloupů elektrického vedení směrem k Markvarticím, kde se nacházela přípojka na veřejnou síť. Elektrárna pracovala v cizích službách až do roku 1972. Tak skončila druhá vlastní elektrárna, která pomáhala šířit pokrok v dobách průmyslového rozvoje.
Dílna elektroúdržby bývala po válce naproti strojovny turbiny ve zděné části dlouhého dřevěného stavení sahající až k stolárně, což býval tehdy sklad strojů a tzv. modelšopy, kde se v podkroví skladovaly přesné modely nejrůznějších součástek strojů pro slévárnu. Při zkrácení stavení na dnešní rozměry se přestěhovala elektrodílna do stísněných prostorů levé rohové místnosti pod prýmkárnou č.8. Při usilovném hledání místa pro umístění dalších pletacích strojů byli elektrikáři přestěhováni do rozměrnější prázdné strojovny po parním stroji v místech mezi kotelnou a prýmkárnou č. 1 a 2 , kde jsou dodnes. V uvolněné místnosti se zřídila pletárna č. 11, kde se zkoušely různé novinky. Během roku 1967 byl zapotřebí prostor pro tepelnou úpravu chirurgického hedvábí, což se pak dlouhá léta provádělo na dílně č.11. V těch letech začala také postupná výměna starých,velmi hlučných proplétacích strojů zn. Bartl, dovezených kdysi od firmy Scholz z Vídně, za dokonalejší a bezpečnější z n.p. Strojtex Nový Jičín. Patky paliček strojů ze strojtexu již nenarážely na kovové křídlové kola, ale na křídlo z umělé hmoty, nejhlučnější část stroje je opláštěna a běží v uzavřené vaně a tak poklesla i hlučnost a splnila přísné hygienické normy.
Za rok, v srpnu 1968, si nespokojené obyvatelstvo Československa, volající po reformách, svými příliš hlasitými projevy přivodilo stejný statut jako měly všechny ostatní země tzv. Socialistického tábora s výjimkou Rumunska, totiž statut okupované země. Dočasně umístěná střední skupina sovětských vojsk poskytovala trvalou podporu té skupině obyvatel, kteří měli odpor k jakýmkoliv reformám ekonomického či politického systému, přestože denní život změnu nutně vyžadoval. Zřejmě bylo zapotřebí uvědomit si bez ohledu na vybičované národní emoce a názory jednotlivců, že po žádné zásadnější změně po válce dohodnutých hranic a sfér vlivu vítězné mocnosti příliš netouží. V podstatě bylo mnoho zbytečného hluku proti předem rozhodnuté věci. Přesto došlo ke společenskému pohybu, který měl za následek vedle osobních tragedií jednotlivců odchod mnoha schopných lidí do emigrace, odsunutí řady tvořivých a pracovitých lidí do podřízených pozic, preferenci průměrnosti a dokonce i podprůměrnosti, celkovou stagnaci a z pohledu delšího časového horizontu i hospodářský pokles. Isolace socialistických zemí od tržního prostředí západního světa se prohloubila, šance dostihnout životní úroveň obyvatel vysoce tržně rozvinutých zemí se prudce snížila, svět se vyvíjel bez nás. Tehdy se objevil poměrně realistický názor, že reformy musí přijít z Východu, což se potvrdilo až po 20-ti letech. Společenský pohyb uvnitř vedení národního podniku se na veřejnosti projevil tím, že se změnil na krátký čas název podniku podle nejstaršího závodu na předválečné vrbenské GROKO i s firemním znakem. Ve Vrbenském závodě dokončovali zlepšovatelé z oddělení pohonu bez ohledu na jméno firmy a okolní rozruch automatizaci starého zařízení vodní turbiny, která byla do té doby obsluhovaná třemi strojníky ve třech směnách. A od podzimu roku 1968 vyráběla elektřinu v nepřetržitém provoze pod dohledem již pouze jednoho strojníka. Odpoledne, v noci a ve dnech pracovního volna a klidu dodávala automaticky podle množství pohonné vody proud do veřejné sítě. Žel, nepříliš potřebný a špatně placený. Systém fungoval tak, že v případě poruchy se tubína sama bezpečně odstavila a svůj stav signalizovala na vrátnici závodu. Osoba pověřená obsluhou odstranila příčinu poruchy, v drtivé většině naplavené nečistoty, snižující průtok vody, a uvedla ji znovu do provozu.
V těch letech probíhala se závodem VB Fletex, což byl závod stejného výrobního zaměření ve východoněmeckém Erfurtu, výměna zkušeností z výroby a organizace práce a výměnná družební rekreace. Střídavě ročně každá strana pohostila 10 osob druhé strany. Pracovníci zbývalé NDR byli ubytování v rekreačním středisku Přerovských strojíren na konci Karlovic a mohli si prohlédnout vedle závodu i krásy našich hor a kulturní památky kraje. Mnoho skupin našich pracovníků z těch let vzpomínají na pobyt v Erfurtu a okolí. Na goethovský Výmar, na otřesný Buchenwald na Eltersbergu s rozlehlým varovným protifašistickým památníkem, krásy duryňského lesa, na starobylý hrad Wartburg připomínající úkryt protestanského reformátora a tvůrce spisovné němčiny Martina Luthera. V kritickém roce 68 končila naší skupině dovolená v Erfurtu 20. srpna. Jinak bezvadně organizovaný pobyt byl pozamenán tím, že se v té době k nám z vedoucích představitelů německé továrny neznal. Všechny oficiální projevy se odbývaly jen přes odboráře, důchodce. Avšak fandila nám a projevovala sympatie velká část prostého obyvatelstva. Přes hranici domů proklouzli naši v poslední chvíli před zásahem vojenských sil varšavské smlouvy. Po krátkém přerušení v období „normalizace“ pokračovala každoroční družební výměna pracovníků z obou závodů ještě delší dobu.
Na dokončovně se ukázalo jako nedostatečné žárovkové osvětlení 100 Lx, proto bylo vyměněno za zářivkové o intenzitě 400 Lx. Tehdy se spolupracovalo s pracovníky n.p. Strojtex Nový Jičín při vývoji nového proplétacího stroje a s pracovištěm technického rozvoje podnikou v Krnově při vývoji háčkovacího stroje pro výrobu textilního těsnění.
Na rozcestí státní silnice a Husovy ulice, naproti starému panskému domu, se roku 1969 začala kopat hluboká jáma pro nádrže pohonných hmot benzinové čerpací stanice,která zde byla později přemístěna od autodílen, stojících naproti hlavní bráně Dřevokombinátu.
170-ti leté výročí založení závodu se oslavovalo důstojně velkou výstavou výrobků z celého národního podniku v prostorách závodního klubu ZSKN a slavnostní schůzí v závodním klubu LNH. Všechno je řádně podchyceno ve velkém fotoalbu. Bilance za uplynulé desetiletí od roku 1960 byla velice kladná. Produktivita práce vzrostla o 100% s počtem pracovníků nižším o10. Průměrný výdělek rostl o 36% a roční výroba zboží se zvýšila z 20,5 mil Kčs na 40,5 mil. Kčs. Část tohoto nárustu ale tvořily zvýšené ceny.Denně se vyexpedovalo až
300 000 párů šněrovadel.
Skříňové středotlaké kotle „Praga“ z ČKD Blansko, které nahradily v roce1950 staré plamencové kotle z minulého století, byly z vadně vyrobené série a byly trvale náchylné k poruchám. Již po šesti letech byl z důvodu bezpečnosti snížen povolený provozní tlak z 5 na 2,5 atp., později však byl zase zvýšen na 4 atp. První z kotlů musel být po neustálých opravách vyřazen již v roce1963. Byl nahrazen kotlem „Slatina“ 100/80. Již tehdy se ukázalo, že bude v budoucnu potřeba přestavět celou kotelnu. Další kotel „Praga“ přestal odpovídat předpisům v roce 1969. Pro poslední kotel „Slatina“ 135/80 se musela prodloužit budova kotelny. Vybudoval se nový parovod pro vyšší tlak, který se skládal z tunelu dlouhého 282 m z betonových prefabrikátů typu L 70 x 90 v zemi a z přemostění silnice ocelovou konstrukcí o rozměru 21 x 6m. Přestavělo se celé vodní hospodářství a rozvody elektřiny. Před kotelnou se postavily násypníky na popílek a kousek dál dole škvárový bunkr. Teprve v roce 1970, po 20 letech trápení s poruchovými kotly, kdy provozy volaly po kvalitní páře a stále bylo něco v poruše nebo se přestavovalo, konečně odpovídaly výkony kotelny stoupajícím požadavkům na výrobu páry. Právě včas, neboť se začalo s tlakovým barvením nových materiálu. Úspěšné stavební úpravy kotelny byly provedeny jen vlastními silami národního podniku. Současně byla ještě rozšířena vrátnice u hlavní brány. Dlouholeté dřevěné provizorium vrátnice na barevně se v dalším roce vyměnilo za zděnou stavbu.
V březnu roku 1971 ukončil 14 let úspěšné činnosti v závodě Zdeněk Hrbolka. Vrátil se do Krnova a vedení předal Milanu Vávrovi. Ten měl 35 roků, když začal pronikat do problematiky vrbenského závodu.
Přestože v minulosti byla provedena rekonstrukce systému napájení elektrickou energií, bylo stále co opravovat.V knize poruch elektrárny čteme u data 10.1. 1972: „Po výměně nafukovacího ventilu u vzduchové láhve a napuštění chladící vody do dieslového motoru se při přípravě najetí objevila pod hlavami pístů voda. Po demontáži druhé hlavy se zjistilo, že je prasklý blok motoru.“ Za situace, kdy nám Severomoravské elektrárny často nařídily v energetických špičkách pro nás díky nízké výkupní ceně elektřiny naprosto ztrátový provoz a také vzhledem ke značné nákladnosti se s opravou nijak zvlášť nespěchalo. Dieslový agregát nebyl pro provoz továrny zcela nezbytný a tak se rozhodnutí o jeho dalším osudu protáhlo až na 4 roky.
V létě pak bylo záznamů více v elektrárně. Např. v záznamu ze srpna 1972 se dočteme, že po návratu z celozávodní dovolené dne 7.8. v ranních hodinách našel obsluhující pracovník při kontrole hrubých česel nějaké větší utopené zvíře, které bylo třeba pracně zakopat. Nebylo to poprvé, že si někdo chtěl ušetřit práci s likvidací uhynulého dobytka a hodil překážející tělo do vody. Nazlobený zaťal turbinář kovové hrabě do těla a začal ho převracet. Zděšeně couvl a v hrůze zíral na bledou lidskou tvář pod hladinou, zpola zakrytou proudem unášených dlouhých vlasů. Za pomoci fyzicky zdatného elektrikáře se podařilo vodou neuvěřitelně ztěžklou mrtvolu vytáhnout na fošny, zakrývající náhon. Přivolaný lékař zjistil smrt utonutím a příslušník Veřejné Bezpečnosti totožnost. Byl to psychiskými depresemi postižený člověk, který odcházel po páté hodině ranní od rodiny ze Železné na dřevařské manipulační pracoviště pod nádražím, nedaleko náhonu závodní turbiny. Tam asi podlehl svému duševnímu stavu a ukončil předčasně svůj život ve svých 47 letech. Byl to smutný případ. Naštěstí byl jediný během dlouhých let provozu turbiny.
Avšak za necelý měsíc poté přišla pro běžnou výrobu elektrické energie na turbíně jiná, horší, pohroma. Ve dnech 2.-3. září velká voda strhla dřevěné nástavce na koruně hráze jezu a ucpala náhon štěrkem až po okraj daleko od řeky. Provoz elektrárny se zastavil. Chlapi pak ve vodě museli pracně vyhrnout lopatami drobné kamení zpět do řeky, aby uvolnili průtok pohonné vody a provoz turbiny se obnovil.
Avšak na vodním díle u pocheňské elektrárny, která již nepatřila továrně, byly tehdy škody větší. Byly tak podstatné a opravy tak nákladné, že Oblastní komunální podnik služeb města Rýmařova zastavil provoz vodní turbiny a přenechal zařízení zubu času. Po katastrofální povodni roku 1997 byly rozneseny i poslední zbytky jezu a přilehlé části náhonu. Našel se sice nadšenec, který se pokouší oživit silně narušené vodní dílo. Našel se i nový majitel zpustlé továrny, který ji v roce 1996 koupil od pozemkového fondu a prozatím tam přechovává silniční stroje. Ovšem výsledky jsou zatím nejisté a opravy budou trvat dlouho. A tak jen vzpomínáme, jak se v lednu roku 1973 za krutých mrazů likvidovalo strojní zařízení elektrárny v Markvarticích. Odvezlo se pryč až na spirální skříň turbiny, která tam dodnes v troskách přístavby svědčí o zašlé slávě jedné z prvních výroben elektřiny z doby počátků elektrifikace horního údolí Opavy.
Při vzpomínkách na osmdestá léta je pro nestrannost záznamu z dané doby třeba vzpomenout i jiné, veselejší, události. Obraz té doby by nebyl úplný, kdybych se nezmínil například o každoročních oblíbených oslavách Mezinárodního dne žen v závodním klubu, kdy nejprůbojnější část mohutného ženského kolektivu, kde muži byli slabou menšinou,
okoušela po veselé zábavě těžká rána.
Další docela hojně navštěvovanou akcí byl 1. Máj. Část manifestantů šla za každého počasí do dlouhých průvodů uvědoměle, velká většina měla z toho vítané povyražení, neboť vypadli z domova a po akci se šli bavit. Někteří šli neradi, ale museli jít, aby neriskovali své postavení v továrně, podle po věky stále platného hesla „či chleba jíš, toho píseň zpívej“. Jen děti se u toho bezstarostně bavily stejně tak, jako při oslavách Mezinárodního dne dětí, což byla akce závodního klubu. Početné fotografie nám dávají po desetiletích příležitost připomenout si tváře zesnulých pracovníků a dnešní dospělí se mohou vidět na těchto starých snímcích jako děti.
Na bělidle závodu již delší dobu nevyhovovalo staré zařízení z roku 1925. Dosluhovaly velké kovové kotle s několikametrovými poklicemi, zavěšenými na řetězech, obrovské dřevěné kádě, přístupné jen obtížně po žebříku vedle těžkého mercerovacího stroje a rozměrné kruhové pračky přaden, které stály nad výpustěmi odpadních vod. Tato těžkopádná technika nutila lidi sloužit po dlouhá léta ve vlhkém a agresivním prostřed a byla náročná na lidskou dřinu. Hlavně však nestačila pro nově zaváděné materiály a měla nízkou produktivitu práce. Proto se zajišťovaly prostředky na velkou stavební a strojní investici v roce 1973. Po dvouletém zkušebním provozu tlakového barvícího aparátu se vybagroval v hale bělidla hluboký výkop, obnažující základy nosných sloupů, starých 50 let, kolem nichž se muselo kopat krumpáčem. Ze dna objemného výkopu byl povznášející pohled ohromným průmyslovým chrámem až nahoru k prosklenému stropu. Rozměry stavební jámy se zprvu zdály ohromné a přehnané. Avšak byly po vybetonování podlahy a zaplnění technického podlaží technologickými rozvody páry, vody, odpadů a usazení základů pod tlakové a rychlosušící aparáty, byly nakonec téměř malé. Do tohoto prostoru se navíc musely vejít výkonné motory, čerpadla a výměníky a splet elektrických rozvodů. Po položení kovového stropu vznikla podzemní strojovna, zaplněná hlukem a vedrem. Horní, pracovní, podlaží bylo však z hlediska pracovních podmínek velmi příjemné a z hlediska manipulace vhodné. U stropu světlé a přehledné haly bělidla je zakotven dlouhý ocelový nosník s elektricky ovládanou jeřábovou kočkou o nosnosti 1 tuny pro výměnu těžkých vložek se zpracovaným materiálem nad řadou tlakových aparátů a odstředivek s bajonetovým uzávěrem.
Továrna si vybudovala novou, moderní barevnu. Spolu s touto stavbou se proměnil i bývalý „sklad jedů“, po přemístění na barevnu pak dlouhá léta kovárna provozu údržby. Roku 1973 se přebudoval na hasičskou zbrojnici. Toho roku také, bohužel, v tichém zapomnění přešlo 200leté výročí narození spoluzakladatele Ferdinanda Rösslera a 100 roků úmrtí Josefa Grohmanna.
Při neustálém hledání účinného způsobu k zvýšení produktivity práce došlo k nebývalému rozvoji výroby využitím existující rozvinuté jehlové pletařské techniky. V roce 1974 byly zakoupeny 4 šestihlavé, máloprůměrové, okrouhlé, zátažné pletací stroje od švýcarské firmy Köhler. Myšlenka použít těcto strojů pro tehdejší výrobní program se osvědčila, proto se přikoupilo v r. 1979 pět kusů 4hlavých strojů stejného typu z Krnova a v roce 1982 ještě jednou stejné množství.
Výrobní sortiment se dále rozšířil postupným nákupem od roku 1975 do roku 1985řady osnovních, jedno a dvoulůžkových rašlů firmy Carl Mayer. Současně s používáním této jehlové techniky bylo nutno pořídít i stroje na snování osnovních cívek. První byl starší stroj značky Favorit na cívky do šířky 14 palců tj. 32,5 cm. Pro lepší využití rašlí byly potřebné cívky široké 21 a 24 palců,tj. 46 až 64 cm. Až v letech 1982 a 1984 se tedy koupila nová snovadla firmy Textima z Německé demokratické republiky, na kterých bylo možno nasnovat více materiálu na větší cívky. S druhým snovadlem se také koupily 3 řetězové závěsné zásobníky osnovních cívek pro pohotové odkládání většího množství nasnovaného materiálu na těžkých cívkách s bezpečnou manipulací.
Na jaře 1974 se ještě uvažovalo o zatrubnění náhonu vodní turbiny ve Vrbně. Celková délka náhonu od jezu byla 613 m, z toho 517 m v zemi a 96 m v dřevěném korytě, vázaném litinovými nosníky. Přestože se provoz elektrárny omezením obsluhy zhospodárnil, byla v prosinci toho roku odstavena. Byla posledním mohykánem z celkem 2100 „vodních „ kW, vyráběných na turbínách, instalovaných v četných drobných vodních dílech, využívající spád na 20ti km úseku řeky Opavy až do Nových Heřmínov. Často spodní náhon výše položeného vodního díla byl zároveň horním náhonem níže položené turbiny. Jejich výkon byl velmi nepravidelný vlivem proměnlivého průtoku vody v řečišti. Často se musely odstavit v době největší potřeby elektřiny pro nedostatek pohonné vody v čase letního sucha nebo za velkých mrazů.
Problém obnovitelných zdrojů energie je v jejich úplné závislosti na rozmarech živlů. Na jedné straně kolísavý výkon zdroje a na druhé straně kdykoliv potřeba dostatečně velkého pohotového výkonu. Dodávky ze sítě zdrojů elektřiny tento problém odstraňují.
A tak je továrna od roku 1975 úplně závislá na dodávkách elektřiny z veřejné sítě.
Realizace záměru si vynutila výstavbu nové trafostanice s dvěma 100 kW transformátory a dvěma rozvodnami u budovy prýmkárny 1 a 2. Nové kabelové přípojky si vyžádaly rozsáhlé výkopy pro napojení všech provozů závodu z jedné ústřední rozvodny na druhé straně továrny.
Za silnicí na bělidle se dokončil přehledný sklad barev, solí a peroxidu. V dalším roce po zahájení provozu rychlosušičky byla po 17 letech zrušená tunelová suška.
Během roku 1975 po několika drobných opravách došlo k podstatné přestavbě závodní kuchyně. Místnosti provozovny navazovaly po zazdění starého vchodu uprostřed domu pak na sebe. Dům sloužil tehdy zároveň kuchařkám, nájemníkům i strávníkům. Po přestavbě byly místnosti seřazeny v řadě za sebou: předsíňka, kancelář, šatna, velká jídelna s okénky výdejny jídel, bokem WC a dále umývárna nádobí, rozměrná kuchyň s výsekovým koutem masa a na konci východ k přejímací rampě zboží a vstup do blízkých, ledničkami vybavených skladů. Pro nájemníky ,bydlící na poschodí, se upravil starý vchod ze zadní strany uprostřed dlouhé budovy. Staré, ještě předválečné dřevěné dveře do hlavních vchodů všech budov továrny se vyměnily za kovové. Naproti zámečnické dílny se do uvolněné prýmkárny č. 10 po přestavbě nastěhovaly šatna mužů, výdejna nářadí, sklad náhradních dílů, svařovna a sklad hutního materiálu.
V lednu 1976 byla stará trafostanice odpojena od staré rozvodny u vodní turbiny a odmontovány elektroměry Severomoravských energetických závodů. V létě byly odvezeny alternátory a dieselagregát do sběru. Zemědělské stavby Opava dokončily velmi potřebnou krytou skládku uhlí u kotelny zároveň s novým rozměrným skladem příze. Tam se musela pro mělce uloženou venkovní kanalizaci zvednout podlaha o 1m nad terén. Od požární zbrojnice k rampě skladu, dále až ke kryté skládce uhlí se zpevnily komunikaci betonovými panely. Dokončila se také několikaletá nákladná rekonstrukce celého ústředního topení závodu s novým rozvodem, výměnou topných těles, nových rozdělovačů páry, ovládaných servomotory řízených tepelnými čidly na dílnách. V dubnu 1977 byl odvezen transformátor ze staré trafostanice. V září se naposledy vypustila voda z náhonu a tehdy, skoro symbolicky, byl poprvé spatřen pod turbinou úhoř. V listopadu bylo dřevěné koryto náhonu i s litinovou vazbou rozebráno.
Éra vodní elektřiny v továrně definitivně skončila.
Po různých potížích se zajišťováním ztužovací pásky šněrovadel pro dokončovnu se přivezlo ze Sběrných surovin z Uhřinovic u Brna zařízení na odstraňování stříbronosné fotografické emulse z kinofilmu. Umístilo se v prostoru na konci staré barevny, kde se pak nanášela lepivá vrstva celuloidu. Z toho vznikl pracovní název „barandov“. Později se opotřebované zařízení obnovilo v technickém závodě v Krnově. Pak se surovina odebírala z n.p. Fotochema Hradec Králové a na konec se začaly hotové pásky všech potřebných vlastností bez ohledu na cenu dovážet od roku 1994 z Německa od firmy Artur Müller a synové z Wuppertalu.
V roce 1978 se prováděla výměna skleněných světlíků na střeše bělidla. Přitom, aby nedošlo k narušení provozu, se pracovalo střídavě. Pracovnice chodily pod lešením s přílbami na hlavách a s píšťalkou v ústech. Pronikavým pískáním se domlouvaly s pokrývači nad hlavami tak, aby nebyly ohroženy při své práci manipulací se skleněnými tabulemi nad jejich hlavami. Aby byl zajištěn dostatek užitkové vody v továrně, hlavně pro kotelnu a do požární jímky pro případ požáru v závodě, vybudovala se u jezu za stavidlem odkalovací jímka, napojená přes drátěný koš na ocelové potrubí o průměru 25 cm položené na dno bývalého náhonu. Tento přívod vyústil po 490 m v nové požární jímce o objemu 40 kubických m vody. Přepadem pokračoval dalších 110 m až pod kašnu bývalé turbíny a dále prastarým hlubokým kanálem s kamennou klenbou podél budovy prýmkárny č. 5 a 7 a starým náhonem až do řeky.
Úzký vysoký otvor ve zdi strojovny turbíny, kudy procházel provazový řemen na transmise v sále bývalé niťárny, dnešní prýmkárna č. 7, nyní již nepotřebný, se zazdil a byla zde postavena údržbářská dílna, příruční sklad náhradních dílů a kancelář mistra.
V roce 1979 projevili vedoucí pracovníci n.p. Varhany Krnov zájem o plastiku a fontánu z neudržované zahrady závodního klubu. Rozhodnutím odboru kultury okresního národního výboru jako výkonného orgánu státní památkové péče byly plastika i fontána k velké škodě továrny převezeny do Krnova. Také místnosti lidové milice byly tehdy rozšířeny, vcházelo se do nich přímo z venku, naproti vchodu do prýmkárny č. 7.
V roce 1980 uběhlo 200 let, kdy pozdější spoluzakladatel závodu Adolf Weiss otevřel obchod s nitěmi ve Vídni. Toho roku se vybudovala řada kanceláří v administrativní budově v prvním poschodí v místě zrušené velké adjustace dokončovny a měnily se stará skříňová okna za dvojitá vyklápěcí. O něco později začala postupná výměna více jak stoletých jednoduchých železných oken na dílnách za dvojité dřevěné. S přestávkami se táhly tyto stavební práce na několika budovách až do počátku devadesátých let. Na delší čas byl zazděn vchod z venku do obchodu a tak se chodilo nakupovat přes vrátnicí závodem.
V lese pod továrnou se v bývalých kosařských křovinách po dlouhých přípravách uvedla do provozu městská čistička odpadních vod. Také se jednalo se zástupci n.p. Lisovny Nových Hmot ohledně výstavby Středního odborného učiliště na pozemcích závodu před barevnou. Z původního velkorysého záměru LNH se však postavila jen velká budova u silnice na rozcestí.
V srpnu 1980 přišli na několikatýdenní zaučení v prýmkárně a dokončovně 4 dělníci z Kuby. Od desátého měsíce 1981 začaly pracovat u nás také dělnice z Vietnamu. Do roku 1991 se tu vystřídalo několik skupin vietnamských děvčat. První pracovnice byly pilné, snaživé a vzdělané, zřejmě studentky. Poslední projevily spíš obchodní nadání, místo práce u stroje kšeftovali s textilem po všech dílnách závodu.
Na bělidle v prostoru bývalé tunelové sušky se zřídilo odloučené pracoviště dokončovny, pracovalo se tam přibližně 10 roků. Dnes je tam dílna údržbáře a sklad náhradních dílů upravárenských zařízení .
Dne 17.března 1982 po 11tiletém plodném působení odvolala z velitelského stanoviště závodu i z kruhu rodiny ředitele Milana Vávru náhlá smrt. Měl teprve 46 roků. Byl to oblíbený ředitel, neboť ochotně a pozorně naslouchal názorům podřízených a měl vždy pochopení pro výrobní problémy i soukromé starosti zaměstnanců. Po důstojném rozloučení v závodním klubu a za doprovodu mnoho smutečných hostů byl uložen na místním hřbitově. Až začátkem roku 1983 převzala vedení závodu ing. Zdeňka Vilímková . Na dílnách se začalo s ukládáním parket, které bylo spojeno s pracným přemísťováním všech strojů a veškerého zařízení. Akce, náročná zvláště na mezidílenskou přepravu, kdy převozy probíhaly často venkem po nádvoří za nepřízně počasí. U vchodu mezi dokončovnou a soukárnou bylo v této souvislosti nutnos obnovit i části stropu.
V rámci snižování potřeby přírodních vláken z dovážených surovin byla v roce 1984 převzorována dobrá polovina výrobků tuzemským syntetickým materiálem. V dalším roce se dokončila velká oprava oken, střech, fasády budovy závodního klubu, bývalé vily Grohmannů. Bylo to v době, kdy se táhly hluboké výkopy přívodu zemního plynu z Malé Morávky přes kopce kolem Sokolské chaty dolů lesem okolo továrny a dále mezi čističkou odpadních vod a závodní kuchyní kolem trati až ke sklárně.
V knize hlášení z roku 1985 čteme o zajímavém případu požáru, který byl způsoben zapařením uhlí na kryté skládce, a to u země, v otvoru pro náhradní dopravní pás k násypníkům v kotelně. Pod souvislým krytem tranportéru se v ohnisku vznítilo uhlí, gumový pás a uhelný prach. Kromě množství nepříjemného dýmu a pachu po spálené gumě však naštěstí k větším škodám nedošlo. Nikdy nepoužitý rezervní přísun uhlí se zrušil. Otvory se zazdily a tím se odstranila příčina takovýchto nepříjemných vzrušení. Kotelna se zásobovala nadále jediným pásem.
V roce 1986 vybudovali obětaví členové tenisového oddílu svépomocí své tenisové hřiště na rovné ploše mezi barevnou a ubytovnou, později zvanou Tenis.
Odpadní vody z barevny a bělidla se vedly přes sedimentační a čisticí nádrže a pak přes koksové filtry zpět do řeky. Při přípravě výstavby haly dokončovny mezi stávající budovy barevny a bělidla se při zkouškách základů zjistilo, že vývody odpadů a kanalizace jsou po 60 letech ve velmi špatném stavu. Proto se přikročilo k vybudování nové hloubkové kanalizace a položení nového rozvodu vody. Po výstavbě výkonné čerpací stanice se odpadní vody z mokrých provozů mohly čerpat pod silnicí přímo do čističky. Ta však ale nemohla přijmout horké odpadní vody, takže bylo nutno je napřed v sedimentační nádrži ochladit a pak teprve přečerpat do městské čistírny. Během těchto prací se ukázala neodkladná potřeba opravit také střechu bělidla. Dále se zde v roce 1987 nákladně upravila velká místnost pro praní chirurgického hedvábí, kam se toto pracoviště přemístilo z dílny č.11. Nové asfaltové komunikace na bělidle, budované s ohledem na plánovanou dokončovnu, uvedly stav cest po zemních pracích do původního stavu.
Také v hlavním závodě se o něco později rekonstruovala kanalizace.Hluboké výkopy pro kanalizační potrubí byly hloubeny bagry, které se prokopávaly s ohromným řevem, doprovázeným ozvěnou, úzkými profily mezi budovami. Mnohá stříška, roh nebo okap vzal neopatrností bagristů za své. Vnitřnosti továrny byly obnaženy do hloubky 3 a více metrů. Doprava se musela střídat s výkopovými pracemi. Bylo velice obtížné sladit toky materiálu a přepravu v závodě s následky tohoto umělého zemětřesení. Ale pokřivené stříšky a okapy se narovnaly, rohy opravily a výkopy zasypaly. Po sesednutí zeminy se začalo s přípravou položení panelové dlažby po celém nádvoří. A než se položily panely, byly opět potíže s dopravou. Řešilo se to různými objížďkami, které všem pracovníkům ztrpčovaly život. Nakonec si ale všichni pochvalovali rovné plochy uvnitř továrny. Položením nového hlavního vodovodního řádu bylo zajištěno dostatečné množství a potřebný tlak pitné a požární vody. Zároveň bylo rozmístěno 7 protipožárních hydrantů.
Zatímco se obnovovaly nejnižší patra továrny, zub času hlodal v patře nejvyšším. Po 108 letech nepřetržité činnosti vypověděly v r. 1989 službu věžní hodiny, dílo bruntálského hodináře Schneidera. Hodiny se musely každý kalendářní den bez výjimky natáhnout a zhruba co 20 let vyměnit lana závaží. Údery na cimbaly ohlašovaly po dlouhá léta do dalekého okolí každou čtvrt, půl a třičtvrtěhodinu a pomáhaly během minulých pohnutých 100 let sledovat lidem s různými jazyky a názory neúprosný běh času. Pro zajímavost, za 108 roků služby to dělalo asi 9,5 milionů úderů čtvrthodin a 6 milionů úderů za celé hodiny. Dohromady vyslaly hodiny lidem 15 a půl milionů časových signálů. Nyní přes všechny pokusy o opravu zůstaly vždy po 20 minutách záhadně stát. Pracovník Okresních komunálních služeb Vyškov, který byl povolán stroj opravit, odmítl provést jakoukoliv opravu z důvodu, že už má odslouženo. Nakonec se uvolnilo asi 50.000 Kč na nový segmentový stroj s elektrickým natahováním včetně nových číselníků a mechanických rozvodů k nim. Musí se dvakrát ročně mazat a občas podle potřeby sladit souběh s časovým signálem.
Po několika pokusech o snížení hlučnosti v provozech s běžícími proplétacími stroji se nainstalovalo koncem 80tých let obložení stěn, pohlcující zvuk. Ve stoleté pletárně se tak snížila zvuková zátěž pod hranici hygienické normy. Je pravda, že snížení hluku o 5 dB stálo na jednom provoze 250.000 Kč a byly velké komplikace se zachováním přístupu k zabudovaným technologickým vývodům. Avšak dodržování hygieny a bezpečnosti práce mělo již svou váhu a nebylo možno jej dlouhodobě obcházet.
Koncem roku 1990 ukončila paní ing. Vilímková vedení závodu. Vrbenskou továrnu tehdy po 5 měsíců vedl podnikový ředitel ing. Bedřich Ehler. V dubnu 1991 nastoupil na místo ředitele ing. Emil Pela, který přišel z Lisoven Nových Hmot. Měl 49 let. Nebylo to pro něj snadné pracovat na tak odpovědné funkci v neznámém oboru.
Po rozpadu Sovětského svazu, soustavy Rady vzájemné hospodářské pomoci a ukončení socialistického řízení společnosti došlo i u nás k obnově volného tržního hospodářství.
Dlužno říci, že po období 60-tých let, kdy se určitým způsobem ve společnosti realizovaly sociální vize Dr. Kuno Grohmanna, ztratil socialismus dynamiku, schopnost hospodářského růstu a konkurenční schopnost. „Sametová revoluce“ v listopadu roku 1989 ukončila období hospodářského poklesu a společenského zaostávání. Odstartovala ale období, ve kterém továrny a lidé v nich budou podrobeni těžké zkoušce. Období, které vedle svobody lidí a demokratických institucí přinese i krachy továren, nezaměstnanost, podvody. Lidé se těžce budou po 50ti letech znova učit zodpovídat sami za sebe a svůj osud. Velmi těžce budou procitat z růžových snů o snadném životě na Západě. Avšak není na vybranou, i když cesta zpět do Evropy, jejíž jsme byli v dobách Grohmannů součástí, bude trnitá.
Během vypracování privatizačního projektu začátkem 90tých let na podnikovém ředitelství závodů Stanislava Kostky Neumanna v Krnově vznikl další název vrbenského závodu. Složenina z názvů dvou podstatných částí výrobního programu, oděvní šňůry a tkaničky, ODETKA. Privatizační projekt byl předán v listopadu roku 1991 Fondu národního majetku a ten na jeho základě vložil majetek státu, tvořený aktivy vrbenského závodu, do akciové společnosti s uvedeným názvem, kterou založil 4.5.1992 a přidělil jí identifikační číslo 451 92171.
Tím byl zpečetěn rozchod s bývalým státním podnikem ZSKN v Krnově po 47 letech včetně let pod poválečných názvem Továrny stůh a prýmků. Vrbenský závod byl opět samostatným podnikem. Stal se součástí programu privatizace v I. vlně.
Po vydání kuponových knížek s nabídkou akcií se v roce 1991 stali vlastníky a.s.Odetka tito
hlavní akcionáři:
Jak se časem obchodovalo s akciemi, tak se často měnili rozhodující akcionářiv naší akciové společnosti.
První předseda představenstva akciové společnosti se stal ředitel závodu ing. Emil Pela. Společnost začala v květnu 1992 hospodařit se základním jměním cca 31 milionů Kč. Předmětem podnikání byla i nadále výroba textilních, zejména galanterních, výrobků a obchod s nimi jakož i poskytování různých služeb. Krátce po osamostatnění podniku se projevil útlum a trvalý pokles na trhu hlavních výrobků, způsobený rozpadem východního trhu, zameškáním vývojových trendů a celkovou recesí světového hospodářství, jehož jsme se stali součástí. Je nutno očekávat, že oslabení čs. průmyslu bude trvat delší dobu a textilní a obuvnický průmysl již nikdy nedosáhne dříve docilovaných objemů produkce.
Také vnitřní trh přinesl řadu ztrát: platební nekázeň, krachy firem, podvodníky. Přesto se podařilo udržet společnost v aktivní bilanci.
Hospodářské výsledky za účetní období
Společnost nadále modernizovala.
Zpracoval projekt přestavby závodní jídelny, rekonstrukce vrátnice. Na protější straně vjezdu do závodu v nejstarší budově pod 200letými klenbami se zřídila podniková prodejna, kde se prodávalo do roku 1998. Na druhé straně této budovy u rampy expedice se vystavěl hydraulický plošinový zvedák pro nakládání těžkých břemen na nákladní auta. Při hloubení výkopu se otevřela stará kamenná klenba spodního náhonu turbiny na nádvoří, která kdysi před 150 lety poháněla první anglické mechanické niťařské stroje v dnešních prostorách expedice. Na některých starých mapách je odtok zakreslený jako otevřený příkop v trase bývalého kosařského spodního náhonu. Závodní svobodárna – internát na Husově byl předán obci. V tomto roce tak bohatém na události se po 74 letech trvání včetně přerušení během okupace rozpadla Československá republika. Podnik to pocítil ztrátou trhu.
Počátkem 90tých let rostl tlak na omezování znečištění ovzduší používáním hnědého uhlí a proto se přešlo na topení zemním plynem. Letitá budova na barevně byla přestavěna na moderní, plynovou kotelnu. V devátém měsíci 1993 byly převedeny zemědělské pozemky bývalého národního podniku ZSKN o celkové výměře 304.572 m2 včetně půdy bývalých statků Grohmannů na státní pozemkový fond. Společnosti přibyla nová živnost – hostinská činnost. Předsedou představenstva se stal ing. Evžen Suk a ředitelem zůstal ing. Emil Pela.
V prvním měsíci roku 1995 odkoupila obchodní firma Czasch opuštěné prostory bývalého podnikového statku a po přestavbě tam zahájila prodej stavebnin. Po přestěhování skladu civilní obrany se přestavěla část přízemí administrativní budovy. Vyhloubil se výkop pro masivní základy trhacího stroje ve zkušebně. Hned vedle bývalé velké telefonní ústředny se zřídilo výpočetní středisko. Dále kancelář osobního oddělení, lokální kotelna, WC a zasedací místnost. V prostorách bývalé ošetřovny a závodního zubního střediska s rengenem vzniklo prodejní oddělení. Samostatná budova bývalé stolárny byla jako nadbytečná pronajata a nyní se tam nachází kovovýroba. Prostory v závodním klubu, kde se konaly různé schůze, školení, zábavy a rodinné slavnosti se přehradily a menší místnosti se pronajímají jako kanceláře. V rozvodně nízkého napětí se mechanické měření odběru elektřiny vyměnilo za digitální. Pro lepší reklamu a nabídku našich výrobků se zřídilo v místnosti bývalé úpravně chirurgického hedvábí odd. marketingu, které se později přestěhovalo do bývalé konferenční místnosti, pak účtárny v prvním poschodí správní budovy.
Při průjezdu severní Moravou navštívil závod dne 29.9.1995 president republiky Václav Havel. Na půdě podniku jej vedle představitelů společnosti Odetka uvítal i starosta města Vrbna a ředitelé ostatních Vrbenských podniků. Bylo to v den jeho svátku a tak mu v upomínku věnovali pohár.
Přístavba koupelen na staré barevně se úplně přebudovala na kanceláře, laboratoř, šatny a sociální zařízení. Velká místnost na druhé straně budovy se pronajala stavební firmě jako sklad. V nové barevně se rozšířilo strojní zařízení o maloobjemový tlakový aparát pro menší objednávky. Když byly všechny prostory závodu zásobeny teplem z plynových kotlů, mohla se 20.12.1995 odstavit kotelna na tuhá paliva. Po rozpálení žáruvzdorných kotlů rozměrná kotelna osiřela a 35ti metrový stoletý komín se stal pomníkem minulé éry.
Byla to špinavá práce se začouzeným topeništěm a zaprášenou čedičovou vlnou. Z kotlů a z lapačů popílk zbylo mnoho vysoko naložených nákladních vozů šrotu a z budovy se nakonec stal sklad strojů. Stejně tak se stal z velké kryté skládky uhlí užitečný velkoprostorový přístřešek.
Společnost, přesto, že stále hodpodařila se ziskem, se neubránila dopadu nepříznivých vlivů, které nedokázala eliminovat a které omezovaly rozvoj. Jednalo se zejména o platební neschopnost, růst cen energií a služeb, zejména pak trvalý pokles objemu prodeje zejména u šněrovadel. Hospodářský výsledek klesl na 1,641.000 Kč . V oblasti investic nadále zůstávalo prioritní dokončení plynofikace závodu. Druhá etapa skončila v roce 1996 a představovala výdaje ve výši 7,100. 000 Kč.
Dne 16.6.1996 došlo k průrazu proudového přístrojového transformátoru v rozvodně vysokého napětí. Po demontáži odebíral závod elektrickou energii do 16.9.1996 bez měřícího zařízení, které bylo vyřazené z provozu. V té době zahájila prodej nová čerpací stanice pohonných hmot firmy Oil team, postavená mezi areálem společnosti a Pradědským lesním závodem. Naproti přes silnici pracovala usilovně Benzina na rekonstrukci své čerpací stanice. Při hloubení velkého výkopu pro válcové nádrže s intensivním odčerpáváním podzemních vod zůstala blízká barevna po dovolené bez vody. Barvilo se v Rýmařově ve firmě Hedva. Na běžnou potřebu pro pracovnice barevny se voda dovážela.
V červnu 1996 ukončil Ing. Emil Pela své krátké působení ve funkci ředitele Odetky a.s.
V roce 1996 dochází k postupným změnám struktury výrobků. Proti roku 1995 vzrostl obrat o 26,8 %. Výrazně se zvýšil podíl exportu do západoevropských zemí a měl dále vzestupnou tendenci. Nosným programem zůstala přes trvalý pokles výroba šněrovadel, která se pohybovala na úrovni 35 až 45 % celkové produkce společnosti. V roce 1996 byla rozšířena výroba svíčkových knotů a její objem stoupl na 125 tun. Byla podstatně zvýšena výroba řadících šňůr. Nemalou měrou se na celkovém zvýšení produkce podílely i ostatní výrobkové skupiny jako žaluziové šňůry, oděvní šňůry a pletené chirurgické nitě.
Přes zvýšení obratu vykazoval hospodářský výsledek za účetní obdobní ztrátu – 2.365.794 Kč.
Řízení firmy vyžadovalo změnu.
Martin Vilímek, dlouholetý pracovník Odetky, byl ve svých 48 letech počátkem roku 1997 pověřen představenstvem společnosti nelehkým úkolem – vést závod v obtížném období. Mimořádnou duševní zátěží hned v prvním roce jeho působení pro závod i pro něho osobně byla katastrofální povodeň , k jaké došlo po 57 letech od minulé záplavy v tomto století již potřetí. Jemu a jeho rodině zdivočelý proud vody odplavil dům i s veškerým majetkem. Zůstala jen kamenitá pláň, zbavená všech zbytků úrodné půdy, posetá troskami po řádění vodního živlu. Přesto, že takto postižen nebyl sám, v kombinaci s náročnou funkcí to bylo nesmírně těžké. Tuto první zkoušku tak, jak i později jiné, zvládl.
Záplava roku 1903 změnila dolní tok řeky a vynutila si výstavbu velkého jezu.
Hlavní proud povodně, rozlévající se údolím roku 1940 sice poškodil jez, ale držel se mnichovských břehů. Tím, že se již koncem roku 1974 odstavila vodní turbina, byl dopad povodně roku 1997 pro závod poměrně malý. Ničivé řádění živlů směřovalo tentokrát za sklárnu, přes garážovou čtvrt a zahradní kolonií zpět k řečišti. Voda vyrvala a odplavila veškerou pracně obdělanou půdu se všemi stavbami zahrádkářů až do hloubky přívodu užitkové a požární vody na dně zavezeného náhonu. Ještě dnes trčí z hrubé kamenné pouště pokroucené a potrhané černé kusy potrubí, velké pařezy s pahýly kořenů, betonové bloky. Jez zůstal tentokrát mimo, ale až k povrchu byl zanesen štěrkem. Zhoubný ničivý proud podemlel a strhl stožáry elektrického vedení a vytrhal plynové potrubí. Tím odřízl závod od zdrojů energie v době od 13.7. do 20.7. Za lesíkem vedle továrny odnesl i lávku pro pěší z ocelových trubek, která se později nalezla pokroucená a napůl zaplavené ve spustošeném lese před Karlovicemi. Za závodní kuchyní se zahryzl do železničního náspu a odplavil dlouhý úsek těžkých kolejí i s pražci a kusem lesa do tůně vedle městské čističky odpadních vod. Nad osudem provozu železniční tratě visel dlouho velký otazník. Díky iniciativě lidi z dopravy Ostravsko-karvinských dolů byla trať na Vánoce 1997 provizorně opravena a v dalším roce byl obnoven provoz. Škodu způsobily i přetékající prameny spodní vody a potoky, prýštící ze svahu na druhé straně údolí v místech, kde je nikdo jakživ neviděl. Ve strojovně pod podlahou nové barevny byly zatopeny elektromotory, které se musely pracně sušit. Dmychadla rycholosušiček bylo nutno odvézt k vyčištění do Velké Bíteše k výrobci. Při barvení materiálu opět vypomohla barevna firmy Hedva v Rýmařově.
Přes škody, způsobené povodní, byl hlavním činitelem, který ovlivňoval hospodaření společnosti, pokles prodeje v tuzemsku v důsledku přetrvajících odbytových potíží a celková stagnace české ekonomiky. Zásadní vliv mělo především razantní snížení výroby tuzemských obuvářských společností a nekoncepčnost obuvářských firem na Slovensku. Tyto dopady se podařilo z cca 20 % eliminovat zvýšením exportu, jehož výroba se zvýšila proti úrovni loňského roku o přibližně 8 %. Špatný vliv na snížení prodeje měl dovoz obuvi z východní Asie, kde díky nízké ceně lidské práce vznikají stále nové firmy, které zahlcují svými výrobky evropský trh.
Společnost byla sice schopná produkovat zhruba již 20 dní po povodni, bohužel hlavní odběratelé, tedy společnosti obuvnického průmyslu, začali produkovat až po 3 –4 měsících a to ještě ne zcela úplně. Společnost na tento stav pružně nezareagovala. Všechny tyto vlivy způsobily ztrátu 5,067.000 Kč.
V roce 1998 vrcholila odbytová krize obuvnické, textilní a konfekční výroby. Tento rok byl v mnoha směrech mimořádný a kritický. Společnost překonala krizi na tuzemském trhu svých hlavních výrobků a čelila následkům hospodářského poklesu celé ekonomiky. První pololetí bylo poznamenáno přetrvajícím poklesem hospodaření z roku minulého. Kumulována ztráta z minulých let dosáhla výše téměř čtvrtiny základního jmění. Představenstvo společnosti přijalo a realizovalo mimořádný konsolidační program. Po razantních úsporných opatřeních, personálních obměnách a změně stylu řízení se společnost v druhém pololetí vymanila ze ztráty a začala tvořit zisk. Hospodářský výsledek za účetní období byl 2.422.000 Kč
Díky změnám v obchodní činnosti poklesly nedobytné pohledávky. Zrušila se podniková prodejna jako nerentabilní. Byla zrušena nebo spojena řada činností, z nichž některé se ukázaly nepotřebné. Společnost zpracovala koncepci stabilizace a rozvoje do roku 2005.
Ve městě, na hlavní silnici u autobusové zastávky se rozšířila vozovka po obou stranách, aby stojící autobusy neomezovaly provoz a upravila se obě nástupiště. Nebezpečně sešlé a dlouho nepoužívané skokanské můstky na strmém svahu za skladem hořlavin a pozemkem bělidla se musely zrušit přesto, že tam začal skokanskou kariéru vrbenský občan Jaroslav Sakala, mistr světa v letu i skoku na lyžích z počátku devadesátých let. Koncem roku rozhodlo představenstvo společnosti o nákupu významného balíku akcií firmy Lenas v Malé Štáhli pro budoucí možnost návratu do tradičního oboru lnářství.
Do přestavby sociálního zařízení a šatny žen u prýmkárny č. 7 bylo investováno čtvrt milionu Kč. Část proplétacích strojů, které se používaly při výrobě chirurgických nití, byla odvezena k původnímu výrobci Dotex Nový Jičín na generální opravu a zároveň montáž přídavného zařízení pro šetrné zacházení s výrobkem tak, aby mohla být dodržena vysoká kvalita zdravotnických výrobků. Hodnota proplétacích strojů se tímto nákladným zařízením samozřejmě zvýšila.
Pro dosažení lepšího přístupu na zahraniční trhy Odetka musela sjednotit své vnitropodnikové normy s normativní základnou v Evropské unii. Tím dosáhla nejen srovnatelné kvality výrobků, ale srovnatelné úrovně kontroly celého výrobního procesu. Dosažení standardu, definovaného evropskou normou ISO 9001, bylo osvědčeno certifikátem, který po prověrkách společnosti udělilo autorizované pracoviště Textilního zkušebního ústavu v Brně.
Textilní zkušební ústav vydal tento certifikát pod č. 118/99 dne 22.12.1999. Slavnostně byl předán v únoru 2000 ředitelem TZÚ nejvyšším představitelům společnosti.
Certifikát povrzuje shodu systému jakosti pro oblast výroby propletených prýmků technických osnovních úpletů a sítí a technických šňůr ČSN EN ISO 9001.
Certifikát platí do 31.12.2002. Každoročně bude prověřována platnost udělených osvědčení průběžnou kontrolou.
Na mimořádné valné hromadě akcionářů společnosti před vánocemi 1999 se potvrdilo, že během minulého nedobrého období let 1995-1997 se nahromadilo 8 mil. Kč ztráty. Pozitivní ekonomický vývoj roku 1999, který byl odrazem změn v řízení společnosti, umožnil zvýšení obratu a dosažení dvojnásobného zisku oproti roku 1998. Minulá valná hromada zavázala představenstvo k realizaci strategického plánu rozvoje společnosti. Konstatovala, že vyvstala potřeba hledání nových trhů a nových směrů výroby. Z tohoto důvodu dochází k rozšiřování výrobního sortimentu společnosti a to např. o metrové textilie a zdravotnické výrobky. Záměrem společnosti je vytvořit nové výrobky v novém sortimentu. Rozvoj nových směrů produkce přinese i nová pracovní místa v regionu.
Tatáž valná hromada zrušila veřejnou obchodovatelnost akcií společnosti. Důvodem tohoto kroku, předneseným a schváleným na valné hromadě, byla majetková konsolidace společnosti před očekávanými změnami.
Rok 2000 začal pro společnost vcelku úspěšně. Přesto, že v plánu se nepočítalo se stejným obratem, který byl vytvořen vysoko nad plán ve skutečnosti srovnatelného období minulého roku, skutečnost opět předstihla očekávání. Podstatně se rozšířila výroba chirurgických pletených nití. Zavádí se nové výrobky pro zdravotnictví a sítě pro potravinářský průmysl a balírny ovoce a zeleniny. Společnost po třech hubených letech opět investuje a dováží nové stroje , tentokrát ze Španělska. Sítě jsou vyráběny z polyethylenové folie i jiných materiálů.
V jubilejním roce dvoustého výročí založení továrny se vyměnila okna a opravila se nevzhledná, oprýskaná omítka na administrativní budově a skladu č. 60. Tam se také zavezla jáma po dávno nepotřebné rampě a zazdil se velký otvor ve vratech. I dřevěný podstřešní prostor se dočkal nového venkovního nátěru. Dlouho přehlížená a zanedbaná místa na stěnách různých budov i díry v panelech na vnitrozávodních cestách se vyspravovaly. Naproti zámečnické dílny se opravily šatny a sprchy mužů. Po závodě pracovali učni v bílém ze stavebního učiliště. V aleji k továrně se po téměř 20ti letech prořezaly zanedbané stromy na obecní cestě. Provedli to nejdříve vlastní zaměstnanci po pracovní době ručně, se žebříky, poté pracovníci technických služeb pomocí zvedací plošiny a motorové pily v krátké době úkol dokončili.. Otevřeli tak pohled na hodiny na věžičce staré budovy a umožnily světlu ze stožárů veřejného osvětlení proniknout až na přístupovou cestu. Na průřezech odřezků bylo možno napočítat 19 letokruhů.
Historie společnosti, zejména její předválečná část, nenechává prostor pro pochybnosti, že dnešní a.s. Odetka byla veskrze evropským podnikem. Sama Rakousko-Uherská monarchie, která byla v době založení společnosti téměř na vrcholu své slávy, byla vedle Anglie kolébkou průmyslového rozvoje Evropského kontinentu. Přesto, že se na působení habsburského panovnického domu názory velice měnily a různily, nelze přehlédnout, že vídenští vládcové, většinou pracovití, cílevědomí a vcelku osvícení panovníci, vytvořili ve své monarchii příznivé podmínky k rozvoji průmyslu jako rozhodujícímu faktoru pokroku. Schopní a pracovití poddaní dostali dobrou příležitost k uplatnění svých schopností a zejména v zemích koruny české, Vrbensko nevyjímaje, toho bylo bohatě využito. Je pravdou, že v období německé okupace a II. světové války se dostal díky všeobecnému rozdělení světa na vzájemně se zabíjející oblasti náš průmysl do izolace a odtrhlo jej to od světového vývoje. Období komunistického“budování socializmu“, slepé a pusté uličky světového vývoje, izolaci ještě více prohloubilo a způsobilo hluboké zaostávání všech podniků, Odetku nevyjímaje, proti světu. A to nejen z hlediska výrobních technologií, ale hlavně ztrátou kontaktu se světovým vývojem na trhu , naivními a amatérskými metodami řízení, nedostatky ve vzdělání zaměstnanců a následnou ztrátou ambic a sebedůvěry lidí ve výrobě i vedení díky celkovému zaostání. Z pohledu počátku 21.století na celou histirii se sice nejedná o rozhodující období, nýbrž o delší smutnou a ponižující epizodu, avšak světový vývoj, který se stále zrychluje a odklání od zaběhlých jistot a stability, nečeká a vytvořil stav, kdy rozdíl mezi světovou špičkou v oboru a a.s. Odetka byl na počátku 21. století propastný.
Česká republika vstoupila rokem 2004 do struktury Evropské unie a koncem roku 2007 i do zóny volného pohybu osob, pracovní síly a kapitálu.
Pro mnohé tradiční podniky České republiky zejména v oboru textilního průmyslu to znamenalo poslední ránu a konečný pád. Přes 50% textilek bylo v období od roku 1989 do roku 2007 zavřeno a zlikvidováno. Zmizely celé obory, například tradiční výroba a zpracování lnu, textilní galanterie změnila drasticky svou podobu, mnohé přádelny, tkalcovny, barevny, konfekční podniky zcela zanikly, obuvnický průmysl pomalu mizí a to nejen z Čech. Mnozí lidé si tato fakta vykládají různě a jsou předmětem spekulací a i politického boje, avšak je zřejmé, že vedle drobného a nevýznamného vlivu kriminálních činů a excesů při odstátňování vlastnictví rozhodující příčinou tohoto stavu je otevření české ekonomiky světu a zapojení české ekonomiky do světového hospodářství. Léta v izolaci žijící podniky nebyly schopny unést tvrdý tlak světového trhu a dopad celosvětového přesunu výroby z Evropa a Ameriky do Asie. Západoevropské podniky, které byly trvale vystaveny rychle se měnícím podmínkám volného trhu, jsou daleko pružnější a flexibilnější v reakci na ztrátu stability podnikatelského prostředí a odsun výrob do Asie. A tak se „vstup do Evropy“ stal synonymem pro vnitřní změnu podniků k pružnosti a schopnosti přežít v nestabilních podmínkách současného a zdá se že i budoucího hodpodářství.
Pro Odetku tak jako i pro mnohé jiné to znamenalo zásadní změnu filosofie podnikání, řízení firmy a vedená lidí. Změny vlastnických vztahů, výrobních technologií a metod zdaleka nebyly tím nejpostatnějším. Společnost si musela položit a zodpovědět základní otázku a to co je vlastně podstatou jejího podnikání a co je cílem její existence.
Snaha přežít několik dalších let jako mnozí jiní byla jako podnikatelská filosofie vyloučena. Společnost se rozhodla orientovat na rozvoj, což při současné skladbě světového trhu je rozhodnutí velmi odvážné, avšak jediné, dávájící jistou perspektivu jak firmě samotné, tak jejím zaměstnancům, které po staletí živila.
Vedle tradičních výrob, kde se musí orientovat spíše na výrobu specialit nežli masovou výrobu výrobků, která ji naplňovala ještě v nedávné minulosti, ale která se zcela nezadržitelně stěhuje za podstatně nižšími mzdovými náklady do Číny, Vietnamu a ostatních asijských rozvojových oblastí, to musí být start zcela nových výrob a výrobků s vysokou přidanou hodnotou díky vysoké míře obsaženého vědeckotechnického rozvoje. A tak jako již dříve v minulosti, kdy tradiční ruční výroba lněných nití byla zcela vytěsněna strojovou výrobou bavlněných produktů, musí proběhnout stejný proces. Odpovědět si na otázku, který výrobek a které odvětví to bude, je přetěžkým úkolem současného vedení firmy. Odhadnout budoucí vývoj na mnoho let dopředu a převzít odpovědnost za takové rozhodnutí bylo nad síly mnoha zaměstnanců, kteří firmu opustili v období 2003-2007. Ani odbornost v oboru, ani dobře naučené rutinní postupy, ani letitá zkušenost se neukázala jako dostatečná kvalifikace pro toto období změn. Koncem roku 2007 ve vedení společnosti již nezůstal nikdo s lidí, pracujících tam před rokem 1990. Ukázalo se, že odvaha, kreativita, systémové myšlení a znalost moderních komunikačních a řídících technologií je daleko lepší výbava nežli technologická odbornost a letitá zkušenost.
Společnost byla nucena k ohromným změnám. Potřeba růstu produktivity vedla k trvalému snížení stavu oproti roku 1990 na polovinu při srovnatelných objemech produkce, prohloubení zahraniční kooperace si vyžádalo nové, jazykově vybavené lidi s evropským rozhledem. Spousta činností zejména ve správě firmy byla odbourána jako zbytečná a nepostatná, některé činnosti byly předány externím dodavatelům, vlastními silami byl vybudován zcela nový informační a řídící systém, někteří výrobní dělníci byli vybaveni počitači, dramaticky se změnily metody řízení a dokumentace řídících rozhodnutí, součástí denní reality se stal interet, byl zaveden sledovací kamerový systém, který je schopen podávat trvale informace o činnosti na jednotlivých pracovištích 24 hodin denně po celý rok, zavádi se elektronické plánování a řízení výroby, byly minimalizovány papírové podklady. Došlo k velmi žádoucímu, avšak dříve nikdy nedosaženému stavu, kdy většina zaměstnanců trvale usiluje o úspory nákladů a efektivní chování všech zaměstnanců
Průběžně dochází k obnově budov a strojů, avšak nově bylo zřízeno středisko plastikářské výroby, které trvale zvyšuje své výkony při výrobě obalových materiálů. Byly zrušeny oddělené kanceláře správy a vytvořeno velkoplošné správní pracoviště, což přineslo zlepšení činnosti a úsporu zbytečných nákladů. Postupně se přechází na levnější otápění, drahý plyn je nahrazován levnějším dřevem.
V roce 2004 došlo k prolomení střechy skladu strojů sněhem, což poškodilo majetek firmy. Přestože byla pojištěna, pojistné plnění nebylo vyplaceno a došlo ke sporu s pojišťovnou. Avšak tato nešťastná událost přinesla jistý pozitivní důsledek, protože nastartovala proces postupného stěhování pracovišť a zlepšování logistiky.
Také byl konečně po desetiletém uhýbání ze strany města Vrbna pod Pradědem započat proces konsolidace pozemků ve vlastnictví firmy a společnost donutila město, aby po mnoha marných letech končně opravilo komunikaci Dělnická.
V období po roce 2000, které se překrývá se vstupem do Evropy, také došlo k chybným krokům, bohužel. Společnost se pokusila získat pozici v tradičním oboru zpracování lnu, který měl být podpořen dotacemi EU, avšak investice byla zmařena, neboť celý tento obor včetně námi vlastněné tírny lnu Lenas, a.s. v Malé Štáhli se zhroutil a Lenas podlehl konkurzu. Tato investice přinesla ztrátu několika milionů
Dalším nepříliš šťastným krokem byl pokus o záchranu bývalého sídla majitelů továrny Zámečku Grohmann. Tato investice nepřinesla žádnou návratnost, naopak, záměr využít Zámečku, který hrál tak významnou roli v osudech továrny a rodin majitelů Rösslerů a pak Grohmannů jako hotelu, se ukázel jako předčasný. Podpora turistického ruchu, který by měl být v budoucnu rozhodující ekonomickou aktivitou podhorského Vrbna a ke kterému se město zavázalo, nebyla a není téměř žádná a provozování hotelu je ztrátové.
Přes tyto chyby a omyly však společnost, založená před více jak 200 lety dvěma pracovitými a podnikavými lidmi s jasnou vizí a obrovskou energií a poháněná pilnou prací generací až dodnes, trvá, žije a přes složitost současné doby plánuje budoucnost.
Psaný text rodinných vazeb lze srovnávat s přiloženými rodokmeny, kde jsou na vodorovné ose vyneseny roky. Délky úseček představují dobu života popsaných osob během uplynulých 400 let. Pro přílišnou rozvětvenost jsou rodiny jednotlivých synů Jana Josefa Grohmanna znázorněny na zvláštních listech podle vrbenských podnikatelských odvětví. Tam vidíme sled přímých rodinných příslušníků do roku 1994, kdy končí rodové listy, poskytnuté Arnem Grohmannem, synem Edgarda Grohmanna, posledního vlastníka přádelny lnu ve Vrbně. Pro zaznamenání délky života mužů je použitá silná souvislá čára, pro ženy dvoulinka, podle rozdělení pohlaví německým způsobem. Krátké kolmé propojení mezi nimi znamená rok sňatku. Sled zesílených kolmých čár představují nejbližší podnikatelskou návaznost v rodině. Nutně se velmi zaklikatí v zájmu co nejmenšího počtu překřížení vodorovných úseček, představujících životy dalších potomků na časové ose. Osoby starších ročníků, kteří se nezapojili do podnikání, jsou vynechání pro nezvládnutelnou spleť vazeb při neustále narůstající hustotě pavučiny znázorněných jednotlivců. Na rodokmenu větve přádelny lnu se promítá ve smyčce strýce „našeho“ Jana Josefa Grohmanna, Johanna Franze (1748-1826) již popsaný Carl Grohmann (1809-1874 – silně podtržený), který šířil přes své potomky prostřednictvím textilních upravárenských továren slávu rodu Grohmannů v severních Čechách. Jeho pravnučka Hewika von Mossig připojila trochu své Grohmannovské krve k vrbenské větvi sňatkem s pravnukem Jana Josefa, Edgarem Grohmannem.
Když se při pohledu na tento obrovský, fungující 200letý pomník lidského snažení zamyslíme nad předlouhým řetězem přispivatelů a jejich počáteční primitivní pracovní a životní podmínky, zatají se dech. V nejstarší budově, později korunované věžičkou, jsou obsaženy prostředky, po kapkách soustředěné z málo výnosné práce pěstitelů lnu a domáckých niťařů z Vrbenska a Rösslerovým příchodem také zkušenosti dělníků z krásnolipska v severních Čechách. Málokdo si uvědomoval, kde existuje nějaké rakouské Slezsko. Jejich těla jsou dávno rozpadlá v prach, ale po deskách, které byly zaplaceny penězi z jejich práce, chodíme dodnes. V této manufaktuře, v tomto mizivém zárodku velké továrny v zaostalé době a zaostalé zemi se jen těžko shromažďoval kapitál na první anglické stroje a na turbiny pro jejich pohon. Větší produktivita práce v předlouhé pracovní době umožnila rychlejší akumulaci kapitálu pro investice do nových budov a výkonnějších strojů. Potřebný odbyt výrobků byl zajištěn přes prodejny velkoskladu spoluzakladatele v hlavním městě Vídni v celé rakousko-uherské říši. Pokrok v jiných oborech se prolínal do způsobů výroby nití, ať to zpočátku bylo plynové osvětlení, pak parní stroje, výkonnější pohony či elektřina. Zpočátku se všechno muselo zajistit prací vlastních rukou a za teprve za pochodu bylo možno předávat štafetu vývoje techniky další směně. Stroje mají kratší životnost než stavby, v těch se s delším odstupem zrcadlí lépe minulé časy do naší doby. Z venku do toho koloběhu zasáhly krvavé, pustošivé války. V těch si lidé ubližovali a krátili navzájem životy pod vlivem zrůdných náboženských a národnostních představ a myšlenek. Jejich finančním „požehnáním“ byly napřed rostoucí objednávky a lepší obchody a pak – nedozírné odbytiště s nedostatkem všeho, které bylo příčinou, dlouhodobé poválečné konjuktury. I ta pak dozněla a 150tiletá výroba nití jako zboží se změnila ve zboží z propletených nití. Nové generace pracovníků jaksi samozřejmě jakoby s nevděkem přebírají dědictví, utajené ve zhomotnělé práci předchozích generací. Hodnota výrobních prostředků, nashromážděná během dlouhých let, byla po konfiskaci německého majetku ohodnocena v tehdejší měně na 9,652,954 Kč. Při privatizaci v roce 1992 obnášela přes 30 milionů Kč, byť pouze v účetní, tedy zkreslené a vysoce přemrštěné hodnotě. Toto bohatství nikdy nikdo nedostal zadarmo.Je výsledkem tvrdé práce mnoha generací pracovníků naší 200leté továrny. Stroje, zařízení, prostory, dobré jméno i bankovní účty, to je ono dědictví, které nám vůbec umožňuje pracovat na nynější úrovni. Ale i současníky nutí okolní tvrdé existenční podmínky, aby vynakládali velké částky na zvyšování hodnoty továrny pro budoucí rozvoj nebo připravenost na obtížnou tržní situaci. V zájmu zachování a rozvoje společnosti je zajistit předpoklady pro výrobu i v příští generaci.
Ať tedy naše společnost zahájí zdárně další století, aby někdy v budoucnu mohl někdo připsat další kapitoly k této historii.